středa 30. dubna 2014

Prokrastinace

Tohle slovo se stalo strašně populárním. Mám pocit, že ho používají všichni pod 30 let. Je to naše výmluva, když se nám nechce něco dělat. A taky obživa některých lidí...Jsme tak zahlceni tím, že prokrastinujeme, že si kupujeme knihy a chodíme na přednášky, kde nejdříve zjistíme, že máme vážný problém a potom sme zahlceni různými způsoby, jak se donutit  k tomu, abychom začali makat. Ráno pak vstaneme, "buzer" lístek na nás výhružně bliká hned po rozlepení očních víček a alespoň já bych pak měla chuť ten lístek vzít, pěkně s chutí ho rozthat a dát si ještě hodinku spánku.)

Ale...vážně prokrastinujeme?

Naše tělo a mysl potřebují odpočinek. Bohužel v dnešní době, která je neuvěřitelně zaměřená na výkon, si moc odpočinku nemůžeme dovolit. Jsme zvyklí jet na 150%, ideálně po celý den, pokud je potřeba, tak i v noci. Ve volných chvílích pak sportujeme, čteme, setkáváme se s přáteli, staráme se o domácnost a odpočinek necháváme na posledním místě, protože je to pro nás, zkrátka a dobře, ztráta času.

Ale tenhle životní styl se pak na nás zákonitě musí někde podepsat. Možná bychom se měli zamyslet, zdali to naše "prokrastinace" není jen ukazatel toho, že sme vyčerpaní.

Ano, chronické odkládání úkolů a neschopnost začít nějakou činnost může být i známkou nějaké neplechy, ale troufám si říct, že u většiny z nás to je tím, že tělo a mysl jednoduše nutíme jet bez přestávky po velmi dlouhou dobu.

Navíc, pokud jdeme přes naše limity (lijeme do sebe energetické drinky, jíme léky a rostlinné preparáty),nemůžeme očekávat, že budeme podávat kdovíjaké výkony, vymýšlet přelomové projekty, a tak dále. Jednak nám práce zabere mnohem více času, zhorší se nám nálada, a nakonec nejsme spokojeni ani sami se sebou, protože nezvládáme pracovat tak, jak bychom si přáli. Práci sice odvedeme, ale není to nic moc.


Měli bychom vnímat své vlastní potřeby a naslouchat jim, místo toho, abysme je odsouvali na někdy, kdy bude na odpočinek čas. Pak už nás "prokrastinace" nebude trápit a nebudeme muset mít kolem sebe papírky se seznamy, co a do kdy máme udělat, abychom si mohli říct, jo dneska jsi to zvládnul, zasloužíš si spánek.

Takže přestaňme prokrastinovat a začněme odpočívat.)Nejdřív ale napíšu diplomku samozřejmě!!!.)))

Míša



neděle 20. dubna 2014

Máme to nalajlovaný?

Pokud se dítě narodí feťačce, bude taky fetovat. Adoptuješ romské dítě? Očekávej, že ti jednou vykrade byt a zlomí srdce. Máš v rodině deprese? Gratuluju, jdi si rovnou pro antidepresiva...

Ve chvíli, kdy jsme počati, je vlastně rozhodnuto o celém našem životě, geny jsou nesmírně mocné....Souhlasíte s tím? Já totiž ne!

Nebudu tu mít sálodlouhé rozpravy o tom, jak jsou geny vlastně nepodstatné, to ani náhodou. Věřím na souhru genů, výchovy a také své vlastní snahy. Kdybych totiž nevěřila, že se v životě můžeme vydat cestou jakou chceme, a že v tom nejsme bezmocní, nemohla bych studovat to, co studuji. Jenom bych lidi posílala pro léky a říkala jim, ať se vyrovnají s tím, že jsou nespokojení, nemocní, atd., protože to stejně nezmění.

Martin Selingman kdysi dávno při svých pokusech se psy zjistil, že pokud dostávali elektrickou ránu a neměli přitom možnost útěku, už se o něj nepokoušeli, ani když byla překážka odstraněna. Prostě jenom stáli a trpěli, i když už vlastně nemuseli. Naučili se být bezmocní.

A bezmocní se někdy učíme být i my sami. Něco zkusíme, a pokud se to zrovna nepodaří, vzdáváme to...jsme demotivovaní a v depresi. Někdo dá dítěti "nálepku" toho pomalejšího a jeho výsledky se začnou horšit. Tak nějak se prostě smíříme, i když s tím nejsme spokojeni.

I když nám život pod nohy mete klacky, můžeme je přeskočit. Pravdou totiž je, že to jsme my, kdo si řídí svůj vlastní život.

Když se dvěma různým lidem v životě přihodí stejná tragédie, jak je možné, že jeden z nich to vezme s relativním klidem, zatímco druhému se zhroutí celý jeho svět? Je to o víře ve svoje vlastní schopnosti. Ten první totiž ví, že má jistotu v sebe sama, že tuhle situaci prostě nějak zvládne, není bezmocný. Neznamená to ale, že nemůže být naštvaný nebo smutný, jen se tím nenechá převálcovat.

Takovéhle příběhy čteme každý den. Podivujeme se nad tím, kde lidé vzali vnitřní sílu, zvládnout tak těžké věci. Obdivujeme ty, kteří se rozhodli být šťastnější, i když jejich životní styl se vlastně nezměnil. Tu sílu máme ale všichni...jen si to uvědomit.

Takže abych si odpověděla na otázku v názvu, NE, nemáme to nalajnovaný, můžeme si to sami změnit, pokud si to ale sami dovolíme...a tomu říkám ta pravá výzva.)

Krásné Velikonoce,

Míša






neděle 13. dubna 2014

Malý šikanátor

Existuje spousta motivačních knih, které vám do hlavy cpou, že můžete být šťastnější/bohatší/krásnější atd. jen pokud se rozhodnete, protože to jste vy, kdo si v dosažení těchto ideálů brání. A vy se pak rozhodnete, že chcete být šťastnější/bohatší/ krásnější… a ono to nefunguje. Ve finále jsme pak naštvaní, že se nám nic z toho nedaří a život plyne úplně stejně jako před přečtením knihy s tím rozdílem, že už jsme přesvědčeni o tom, že s naší situací fakt nic neuděláme.

Motivační knihy nefungují, protože prostě všichni nemáme uniformní myšlení.

Jak si vlastně já sama můžu bránit v tom, abych byla šťastnější? Vždyť to je úplná blbost, ne?… Zdálo se to jako blbost do té doby, než sem se seznámila se svým vnitřním šikanátorem.

Víte, kdo to je? Ten malý neodbytný hlásek ve vaší hlavě, který vás prostě a jednoduše BUZERUJE. Chce nás mít dokonalé a je mu jedno, že jsou jeho nároky nereálné, a i když na něj dáte, stejně není spokojený. Tváří se jako náš přítel a přitom nás akorát brzdí a ponižuje.  Měla jsi to udělat jinak, teď si budou myslet, že jsi idiot… Jsem trapnej…. Tohle se nikdy nemůžu naučit… Nikdo mě nebude mít rád, pokud nebudu nejlepší….

Je to on, kdo vám vnucuje tragické scénáře, když si na těle nahmatáte bouli, je to on, kdo vás dokáže strachy přímo paralyzovat, a nakonec je to on, kdo vám vnutí představu, že šťastni můžete být, jen když (…doplňte si sami…). A v hlavě ho máme úplně všichni, akorát jsou různě hlasití.

Já jsem se se svým šikanátorem už seznámila a taky jsem zjistila, že jde umlčet tím, když si nahlas řeknu: Neotravuj… Nemám na tebe čas…, nebo prostě: zmlkni a nezdržuj…

Ve chvíli, kdy tyhle otravné pochyby zvládnete dát do ústraní, garantuju vám, že se budete cítit lépe a tím pádem se vám věci začnou pomalu lépe dařit.

Neříkám, že ty samé věty dokáží umlčet toho vašeho, berte to jako možnost. Nicméně jakmile se seznámíte se svým protivníkem, sami už si přijdete na to, jak ho držet zkrátka a už vám nebude kazit dny.



Míša

pondělí 7. dubna 2014

Každý, kdo si říká terapeut, není terapeut...

" Nedávná souhrnná studie filmů zjistila, že během poslední dekády byli psychologové zobrazeni ve více než 1500 filmech. Naneštěstí pouze ve 20% těchto filmů vystupovali kompetentní, efektivní či eticky vyspělí psychoterapeuti. Místo toho jsou terapeuti často zločinci, chovají se hystericky a jednají neeticky, nebo jsou prostě nekompetentní." (J. W. Flowers a P. Frizler).

Každé povolání se dá dělat dobře a špatně, záleží na člověku, jeho úctě k ostatním a vlastní odpovědnosti... Bohužel i v reálném světě se může stát, že narazíte na někoho, kdo o sobě tvrdí, že dělá psychoterapii a přitom na to nemá dostatečné vzdělání. Takový člověk Vás pak může poškodit takovým způsobem, že už nikdy podobnou pomoc nevyhledáte.

Naštěstí se stále více lidí na terapii dívá kladně a záleží jim i na tom, jaké vzdělání jejich terapeut má, nestačí totiž pouze vystudovat vysokou školu. Ale o tom zase někdy jindy.

Co vy a váš názor na terapii?

Vaše skoro terapeutka Míša.)

čtvrtek 3. dubna 2014

Můžeš mluvit, nediagnostikuju tě.)

Jak sem již na začátku říkala, náš obor je ověnčen spoustou mýtů.Většinu z nich začneme osobně poznávat jakmile začneme psychologii studovat ( někdy hned potom, co se zmíníme, že by nás něco jako psychologie asi mohlo zajímat...). Naši blízcí často mylně získají dojem, že už s námi nemůžou jít na jedno do hospůdky, protože podle toho, jakým způsobem drží skleničku vyčteme jejich nejhlubší tajemství... Dobrá zpráva je, že po čase je to přejde a začnou s vámi znovu normálně mluvit 

Pokud se nějakým hloupým způsobem podřeknete před lidmi, které vidíte poprvé, nebo je znáte jen letmo, zpravidla reagují způsobem, kteý se dá popsat následovně: nikdy si mě neviděl, ale si psycholog, tak mi řekni jakej sem, všechno, co se mi kdy stalo a co se mi stane v budoucnu... v horším případě s vámi začnou řešit svůj život, žádají  vás, abyste jim pomohli se všemi problémy, které je aktuálně napadají. Pár takových setkání mi stačilo k tomu, abych říkala, že studuji jiný obor (díky tomu si konečně můžu užít masáž v tichu.))

Se spolužáky se na tohle téma občas pobavíme, a tak vám přináším pár vět, které nás někdy napadají,..

1. Neanalyzujeme vás, prostě jen chceme slyšet, jak ste se měli o víkendu.
2. Neumíme číst myšlenky.
3. Dokonce ani věštit nás neučí (pokud jste u terapeuta, který tyto služby nabízí, utíkejte...)
4. Svůj obor zbožňujeme, ale rádi slyšíme i něco nepsychologického.
5. Nemůžeme vás zhypnotizovat abyste někoho zabili....
6. Freud nebyl jediný psycholog na světě.
7. To, že jsme psychologové, neznamená, že nemáme svoje problémy, stále zůstáváme lidmi.
8. Neznáme odpověď na všechno.
9. Nemůžeme za vás rozhodovat, všechno je vaše volba.

Doufám, že vám tento článek trochu poodkryl život studentů psychologie a možná vás i trochu pobavil.)

Míša

P.S. máte taky podobné zkušenosti?





úterý 1. dubna 2014

Budu si tohle za 6 měsíců vůbec pamatovat?

Budu si tohle za 6 měsíců vůbec pamatovat?

Tuhle větu doporučuji aplikovat kdykoliv máte pocit, že se vám stalo něco tak nepřekonatelně trapného, že se chcete zahrabat doma na dlouhou dobu...nejlépe navždy. Pokud si totiž na tuhle otázku odpovíte záporně, vůbec nemá smysl se tím dále zabývat. Když si to totiž ani VY nebudete za půl roku pamatovat, svědci vaší trapné chvilky na to zapomenou druhý den, možná  za týden....a má tedy smysl si s tím dělat hlavu?

Na druhou stranu, pokud si to budete pamatovat i za půl roku, dost možná se z toho stane zábavná historka, kterou vaši přátele, (možná i vy) budou dávat k dobru při jakékoliv jen trochu vhodné příležitosti (jako když třeba spadnete na obrovský dvoumetrový kaktus a v  bolestech vám pak opilý cizinci vyndavají z těla bodliny, protože vaše kamarádka má nezastavitelný záchvat smíchu- ano Péťo mluvím o tobě.))

Takže až si s něčím budete dělat starosti, co kdybyste si zkusili odpovědět na tuhle kouzelnou formulku a zbytečnosti hodili za hlavu?.)

Míša