čtvrtek 29. května 2014

Aktualizace

Průběžně aktualizuji i stránky zajímavosti a literatura. V literatuře najdete nyní i seznam psychologické beletrie, která by vám mohla zpříjemnit den.)

Míša

středa 28. května 2014

Benjamínci

Jakožto sebestředný benjamínek si nemůžu odpustit, abych u nás nejmladších i nezačala.

Nejmladší děti bývají taky těmi nejrozmazlenějšími a zároveň nejvíc podceňovanými v celé rodině.V porovnání s vašimi sourozenci vždycky zůstanete těmi malými dětmi, které nemůžete ničím pověřit, protože by to ještě nezvládly... Je jedno, že už je vám přes dvacet let a bydlíte sami. Benjamínci zbytek života bojují o to, aby je rodina (a později celý svět.)) brala vážně. Moje maminka mě ještě teď nezapomene pokaždé dloubnout do zad a zašeptat mi do ucha, abych hlavně pozdravila její kolegyně.)

Jsme poměrně snadno rozpoznatelní - rádi na sebe strháváme pozornost.) Náleží nám ale více vlastností jsme extrovertní baviči, zdatní manipulanti, srdeční, ale někdy trochu mimo, veselí, často bezstarostní a společenští... To všechno jsou nejmladší děti. Na druhou stranu vzpurnost, rozmazlenost, netrpělivost, nebo impulzivnost nám taky není cizí. Časté střídání nálad a stavů není ničím neobvyklým, jeden si připadáme jako nejlepší lidi na světě, abysme druhý den na to mohli odmítat vylézt z postele, protože svět je na nic.

Žijeme ve stínu našich prvorozených sourozenců. Je hezké, že jste zrovna začali chodit, dostali se na střední, odmaturovali a podobně, vše je ale přijímáno bez většího vzrušení, protože tímhle už si jednou (nebo vícekrát) rodiče prošli a vědí, že to není žádný zázrak. A prostě se musíme smířit s tím, že zatímco náš starší sourozenec má perfektně udělané album, kde jsou jeho fotky pomalu už z porodnice, až do jeho promoce na vysoké škole, u nás se zhruba tuší, že se nějaké album na fotky kupovalo... kdysi.). Na druhou stranu máme více volnosti a pravidla nejsou zdaleka tak přísná (kdo z nás by si nepamatoval naštvaný křik sourozence:  "To bych si já nikdy v jejím věku dovolit nemohla!")

K. Leman na konci své knihy uvádí několik doporučení pro benjamínky, aby se jim lépe žilo:
  • Přijměte za sebe odpovědnost.
  • Snažte se udržovat pořádek (očividně máme vrozenou tendenci být bordeláři, nebo já se na to alespoň vymlouvám.)) 
  • Nebuďte tak egocentričtí a nezabývejte se tolik sami sebou.
  • Naučte se uznat svoji chybu
  • Ovládněte svou vlastnost být klaunem.
  • Zkuste si najít partnera mezi prvorozenými a bude vám blaze.)
Je důležité, abychom se přestali snažit dohonit naše prvorozené sourozence a naučili se korigovat náš chaotický svět, pak teprve můžeme dokázat velké věci. 

A až se budete v životě rozmýšlet, co by jste chtěli dělat, tak se nám daří v zaměstnáních, kde komunikujeme s lidmi.)




úterý 27. května 2014

Sourozenecké konstelace

To, v jakém pořadí se v rodině narodíte, má velký vliv na vaše vlastnosti, na to jakou vysokou školu si vyberete, co budete v životě dělat, s kým začnete randit, jestli vám to bude klapat a tak. Nevěříte? Chyba!.) Jakou roli v rodině máte, může někdo cizí určit už po krátkém rozhovoru, nebo pozorování (pokud ví, co hledat). Prvorození a jedináčci bývají ti, kteří jsou dokonale upraveni, oblečení jim stylově ladí a vlasy mají upravené do stylového účesu. Nejmladší děti jsou pravděpodobně ti, co jsou hluční, strhávají na sebe pozornost a mají každou ponožku jinou....

Propůjčím si teď z knihy K. Lemana krátký testík, ve kterém můžete sami hádat, které osobnostní rysy patří ke kterému pořadí. Odpovědi najdete v komentářích.)

A. perfekcionalista, spolehlivý, svědomitý, dělá si seznamy, systematický, kritický, vážný, studijní typ.

B. vyjednavač, má nejméně fotografií v rodinném albu, vyhýbá se konfliktům, nezávislý, silné vazby ke skupině vrstevníků, mnoho přátel, individualista.

C. Intrikán, okouzlující, svádí vinu na druhé, předvádí se, společenský, dobrý obchodních, vychytralý upoutává pozornost.

Já a moje sestra jsme dokonalou ukázkou toho, že sourozenecké konstelace jsou geniálně pravdivá záležitost. Na dokonalost zaměřená architektka, která jakmile něco nového vymýšlí, má na to zpracováno několik barevnách grafů a nikdy by se jí nestalo, že by někam šla s flekem na oblečení, versus psycholožka, která je vždycky hlavně slyšet, v deseti zvládla přehrát celý muzikál Pomáda úplně sama, která často na flek na oblečení přijde, až když ji na to někdo cizí upozorní a úspěšně už půl roku ignoruje skutečnost, že rámečky na stěně jsou zoufale nakřivo.

Po tom, co zabřednete do sourozeneckých konstelací, sami sebe lépe pochopíte a začnete mít pochopení i pro vlastnosti vašich drahých sourozenců, které vás vždycky hrozně vytáčely. A taky je zábavné pozorovat svoje okolí a říkat si...nojo to je jasný....prvorozený.))

O tom, co je pro které pořadí typické se rozepíšu až jindy. Ale určení toho, v jakém pořadí v rodinně jste se narodili není tak jednoduché. Záleží na mnoha faktorech. Pokud je váš starší sourozenec chlapec, tak vy jste v rodině prvorozenou dívkou, pokud prvorozený není ambiciózní, roli po něm taktéž převezme mladší sourozenec. Je mezi vámi více než pětiletý rozdíl? To už taky bude spíš prvorozený... A spousta dalších možných situací.



pátek 23. května 2014

Jste pesimisti? poděkujte rodičům.)

Jedna moje kamarádka mě neustále překvapuje svým pohodářským přístupem k životu. Je to nejspokojenější člověk, kterého znám. V problémech se zbytečně nešťourá, věří, že to všechno nějak dobře dopadne a je spokojená. Její přístup k životu mě vždycky fascinoval, taky bych chtěla umět brát věci tak s nadhledem, ale nějak mi to úplně nešlo...


Když jsem četla výsledky studií na optimismus u dětí, trochu se mi objasnilo. Martin E. P.- Seligman je shrnul následovně: " Způsob, jak si vykládáme příčiny situací, do nichž jsme se dostali, se vyvíjí v dětství. Optimistický či pesimistický způsob pohledu na svět, co se v době dětství vytvoří, je pro život základním postojem. Vše nové, co potom prožíváme... je filtrováno tím, co bylo v dětství vytvořeno. Takto vytvořený pohled se stává pevně zakotveným způsobem uvažování." (Seligman, 1990).

Prostě záleží na tom, jak se vaši rodiče vypořádávali s různými situacemi. Dítě citlivě reaguje zvláště na matku. Při jednom z mnoha psychologických měření se zjistilo, že existuje vysoká shoda mezi postoji matky a jejího dítěte. Pokud byli vaši rodiče pesimisti, všechno v dospělosti budete filtrovat přes svůj pesimistický postoj. Ukotvování postojů probíhá pak dále i ve škole, kdy záleží na tom, kdo dítě učí a jakým způsobem ho kritizuje - pokud často mluví o tom, jak nikdy nic neudělá dobře, je vám asi jasné, k jakému postoji to směřuje....

Co je ale dobrá práva, je to, že tak jako spoustu, i tenhle náš postoj můžeme změnit. Třeba já jsem vždycky byla spíš pesimistka. Vytrvale ale pracuji na změně, mimo jiné i pomoci přerámovávání, o kterém sem psala v minulém článku, a vážně to svoje ovoce nese. Jasně, nejsem sluníčková usmívající se na všechny lidi s přesvědčením, že svět je božské místo a všechno vždycky dobře dopadne ( o tom ostatně ani optimismus není), ale lepším se a mám z toho velkou radost.)

úterý 20. května 2014

Optimismus

Jak se na svět dívají optimisti a pesimisti a jak se tenhle postoj projevuje v životě? Nejdřív asi něco málo ke stanovení typických vlastností:

Pesimisti:
  • Pokud se stane něco špatného, automaticky předpokládají, že to zlé bude trvat hodně dlouho, nejspíš navždy.
  • Libují si v katastrofických výkladech ( moje končí pravidelně u toho jak je ze mě bezdomovec....)
  • Pokud se něco pokazí, hledají chybu u sebe- "já to zkazila", internalizují.
  • Když se jim něco povede, nebo jsou šťastni, předpokládají velmi krátké trvání, nebo úspěch shodí s tím, že je to maličkost, nebo to prostě není důležité a ještě za to můžou vnější okolnosti- externalizují
Oproti tomu

Optimisti:
  • Jsou přesvědčeni, že pokud je něco zlé, bude to trvat jen chvíli a dobré věci jsou dlouhodobé.
  • Pokud je něco špatně, je to jen malá záležitost, která nepostihne celou jejich osobnost.
  • Když se jim něco nepovede, uvažují tak, že se odkazují na cizí zavinění, nepříznivou shodu náhod, prostě externalizují

Tohle není o prázdném optimismu, kdy si člověk bez uvažování opakuje formulky "všechno bude skvělé" a popíráme při tom realitu, ale způsob, jakým zažíváme každodenní situace a jak je následně vyhodnocujeme.

Optimismus je výhodný zejména kvůli tomu, že lidé pak mají snížené riziko onemocnění, podávají lepší výkony ve sportu, mají lepší výsledky na vysokých školách, větší úspěšnost v zaměstnání atd. Ne nějakým zázrakem, ale tím, že se aktivně snaží ovlivňovat svoje zdraví. Pokud jsou již nemocní, snaží se zjistit co nejvíce informací, poslouchají více doporučení lékařů, věří ve své vlastní schopnosti atd. Je to prostě provázané se všemi složkami našeho života.Optimisté bývají spíše aktivní ve svém rozhodování a řešení nastalých situací. Pesimisté často upadají do nečinnosti, deprese, nebo problémy řeší pomocí alkoholu, drog, nebo jiných únikových metod.



Fotka: Rather than thinking of success as the source of happiness, we should think of happiness as a source of success.
www.trustpsychology.com
Zdroj: https://www.facebook.com/AForayIntoPsychology?fref=ts


Což zní sice děsně krásně, ale všichni optimisti být nemůžeme, co? Já jsem vždycky byla spíš pesimista, to uznávám, ale vím, že je to věc, která se do určité míry dá ovládat. Může to být například i pomocí přerámcování problémů, o kterém jsem mluvila v minulém článku.  Často stačí pouze to, že si uvědomíte, když zrovna pesimisticky přemýšlíte. To je tedy alespoň ten první krok.) Optimistický pohled na svět je věc, která se dá naučit...Pokud se rozhodnete, že to tak chcete.)


Ale...někdy optimismus není to nejvhodnější řešení.)
Zdroj: www.trustpsychology.com

sobota 17. května 2014

Přerámcování

V psychologii nechci být jen pasivním přijímačem informací. Pokud to jde, ráda na sobě zkouším všechno. Chodím na psychoterapii, dělám si terapeutický výcvik, relaxuji, medituji, psychodiagnosticky se testuji a jakmile si přečtu nějakou knihu, která dává návod na to, jak něco změnit, jdu do toho a to i přes to, že mi to přijde jako blbost. Jednak to dělám v rámci svého vlastního růstu a jednak hodlám terapeuticky pracovat s klienty a nechci být ten "odborník", který z rukávu sype techniky, aniž by tušil, jaké komplikace při tom můžou nastat a jak mohou být účinné.

Vždycky jsem byla spíš pesimističtější a hodně realisticky při zemi, narozdíl od " psychologů na obláčku" jak občas nazývám své filozofičtěji zaměřené spolužáky.)) Proto jsem ke spoustě věcí byla a jsem skeptická. Na začátku terapeutického výcviku jsem odmítala mluvit, relaxace mi nefungovaly tak dva roky a když sem se rozhodla že zkusím přerámcovávat své problémy, taky mi to přišla jako zbytečnost, ale začala jsem.

První možnost se naskytla hned, když sem druhý den zaspala, věděla sem, že přijedu pozdě na přednášku a u dveří mi přešlapoval pes. Chaos, spěch, naštvání. Při venčení psa jsem nervózně pokukovala po hodinkách a v tom mě to trklo. Když už sem v takovém presu, tak si to teda alespoň zkusím přerámovat, horší už to nebude. A když jsem se zoufale snažila vymyslet něco, co by v dané situaci mohlo být alespoň trochu pozitivní, uvědomila jsem si, jak je vlastně venku hezky a že je dobře, že se ráno můžu takhle příjemně projít a začala jsem si tu situaci užívat. Jasně... do školy jsem  sice přišla dost pozdě, ale zato s dobrou náladou. A navíc se vlastně vůbec nic nestalo... A nakonec jsem byla i ráda, že jsem zaspala a mohla jsem si tak užít ráno.

Bylo vlastně jednoduché. Podívat se na situaci z jiného úhlu a nefixovat se jen na to jak je to nyní špatné

Přerámcování používám doteď, většinou to jde automaticky, aniž bych se musela snažit, někdy je potřeba, abych se v tom pořádně pošťourala a tu pozitivní myšlenku si hýčkala, než se ve mě zakoření. Po delší době využívání téhle strategie, jsem si uvědomila, že jsem o dost optimističtější a i někteří blízcí mi říkali, že jsem začala být uvolněnější a nejlepší je, že se cítím o dost líp a šťastnější.

Tak si tak říkám, když je to tak jednoduché, nechcete to zkusit taky? Jestli narazíte na situaci, která vám přerámovat prostě nejde, klidně napište, mrkneme se na to.)


čtvrtek 15. května 2014

Novinky na blogu

Hezké dopoledne vám všem

Na blog jsem přidala dvě nové stránky- Literatura a zajímavosti.

V literatuře najdete seznam knih, které se budou týkat článků a také psychologickou beletrii a v zajímavostech najdete různé odkazy díky kterým se o sobě třeba i něco dozvíte.

V toto chvíli tam toho nenajdete moc, ale nebojte se....zatím se teprve rozjíždíme.))

Mějte se krásně

úterý 13. května 2014

Perfekcionismus

Vždycky jsem byla bordelář. Můj stůl se utápí pod hromadou papíru, oblečení, a co si vezmu na sebe si vybírám po tmě 15 minut před odchodem.

Naproti tomu je moje sestra vždy upravená, její oblečení skvěle ladí a jakmile něco vymýšlí, má kolem sebe tisíc grafů, barevných papírků a schémat....víte jak, aby to bylo perfektní.

Já jsem druhorozená....

Vždy jsem si myslela, že tyhle naše vlastnosti jsou zábavné a náhodné. Pak jsem si kvůli státnicím začala číst knihu sourozenecké konstelace od K. Lemana a nestačila jsem se divit... ta kniha totiž dokonale popsala mě, moje chování, ale i mou sestru. V tu chvíli jsme obě pochopily, proč je perfekcionistka a začaly jsme si této vlastnosti všímat víc.

Sama o sobě to není úplně špatná vlastnost, dokud nezačne člověka ovládat více, než je zdrávo. Pokud totiž nejste schopni něco vůbec začít dělat, protože hned od začátku nevíte jak to udělat D.O.K.O.N.A.L.É. a pokud váš život a vaše sebevědomí začnou za něco stát jen když víte, že se vám něco povedlo, tak jak jste opravdu chtěli, tak to je s prominutím průs.r. Od určité míry to přestává být legrace, protože s takovým echt! perfekcionismem se pojí deprese, somatická onemocnění a sebevraždy....

Jak sem řekla, není to špatná vlastnost, protože vám může pomoci ve vaši kariéře a podobně, ale jen v tom případě, že o ní víte a umíte si jí udržet pod kontrolou. Pokud se vaše hodnota jako lidské bytosti začne odvíjet od toho, jak dokonale jste zvládli napsat závěrečnou práci a sami cítíte, že to není úplně dobré. Stane se z toho kruh obrovské nároky- neschopnost jim dostát, nebo je zvládnou s vypětím sil- neuspokojení z výsledku- naštvání sama na sebe- menší výkonnost - a opět obrovské nároky.

V poslední době jsem začala potkávat více a více lidí, kteří si perfekcionismem nechávají ovlivňovat svůj život. Buď si ho nepřipouštějí a nebo o něm, s lehkým zábleskem šílenství v očích, vtipkují.

Takže pokud o sobě víte, že prostě perfekcionisti jste, zkuste si uvědomit, co to pro vás v životě znamená a jestli vám to přece jen neškodí a pokud jste nad tím ještě nepřemýšleli, tak teď k tomu máte příležitost...

P.S. pokus jste prvorození, nebo je váš starší sourozenec opačného pohlaví než vy, nebo pokud je mezi vámi a sourozenci věkový rozdíl 5 a více let, tak vám perfekcionismus vážně hrozí. Za takových podmínek jste prvorození a tohle je vaše životní prokletí.) ((doporučuji K. Leman - Prvorození)). A jedináčci taky!

P.S.S jestli jste architekt, nebo to studujete, tak je perfekcionismus jistý!.)





neděle 11. května 2014

Čas je váš...


Touhle větou můj výcvikový lektor zahajoval každou skupinu. Potom už nic neřekl a nechal nás se svým časem popasovat. A my si ze začátku vůbec nevěděli rady... Občas si nevíme ještě teď.) ale to je zase něco jiného.

Uvědomila jsem si, že čas je náš nejenom když nám to někdo řekne,  je náš úplně pořád a my si s ním můžeme naložit jak chceme. A to je hodně děsivá věc, protože být bussy je docela dobrá výhoda. Třeba když spěcháte kolem fitka do práce a povzdechnete si "nojo, kdybych měla čas, tak bych si taky přišla zacvičit", ale ve skutečnosti to není až taková škoda, protože tam někde hluboko víte, že se vám, cvičit vůbec, ale VŮBEC nechce a práce je skvělá výmluva, jak si sami před sebou ospravedlníme,  že tento týden nic dělat nebudeme.

A tak si pak pofňukáváme, na co všechno nemáme čas. Ále chceme ty věci vůbec dělat, nebo chceme zůstat ve své bezpečné zaběhnuté rutině? Po nějaké době už je pro nás denním chlebem...nemít čas. A pak už ani sami nevíme, co by sme ve skutečnosti chtěli dělat. Ztratíme sami se sebou kontakt. A jsme za to rádi, protože kdybychom se zabývali sami sebou, znervoznělo by nás to.

Občas sama zapomínám na to, že nemusím být zavalena povinnostmi, že si sama mužů naplánovat do plného programu volno tak, aby mi všechno nepřerostlo přes hlavu. A udělat si na sebe čas je něco, co máme všichni tendence odsouvat do pozadí, protože si nepřipouštíme, jak moc je to důležité. A když se nám v práci, nebo ve škole nedaří, spíš si řekneme, že jsme neschopní, než abychom si přiznali, že si to děláme sami a že není až tak těžké to změnit.

A  proto si občas otevřu diář a dívám se na to, co můžu obětovat. A jestli kvůli tomu přijdu o jednu přednášku ve škole, nebo moje seminární práce nebude tip ťop perfektní...za to mi ten můj čas, kdy o sebe můžu pečovat a přemýšlet nad tím, co chci opravdu dělat, stojí. A perfektně si to pak užívám!

A co vy? Stojíte si sami za to, abyste si na sebe udělali čas?