čtvrtek 31. prosince 2015

Co Vám přeji do nového roku 2016

Drazí čtenáři,

konce roku bývají tradičně spojovány se spoustou předsevzetí, jak všechno budeme dělat jinak, budeme jíst zdravěji, změníme to, s čím jsme dlouho nespokojeni. Tato předsevzetí většinou bohužel nemají dlouhého trvání, po čase tak nějak sklouzneme k normálu. Konec roku je zkrátka a dobře období bilancování. Co se povedlo, co naopak ne, jak jsme s uplynulým rokem pohnuli, nebo naopak nepohnuli. Zítra nás čeká první den nového roku, a já bych vám do něj chtěla také něco popřát. 

Do nového roku, toho s šestkou na konci, bych vám ráda popřála více věcí. Odchýlím se od tradičního štěstí i zdraví, i když si myslím, že to bysme v životě chtěli všichni. Dnes budu trochu více konkrétní. 

Přeji vám, abyste se v novém roce dokázali sami za sebe postavit. Abyste vždy měli sílu změnit to, s čím životě nejste spokojení a hlavně, abyste dokázali čelit těžkým životním chvílím s hlavou vztyčenou a nenechali se převálcovat a vždy se znovu dokázali zvednout.
Přeji vám, abyste okolo sebe vždy měli blízké přátele, na které se budete moci obrátit kdykoliv bude potřeba a v neposlední řadě vám take přeji to, abyste si dovolili říci o pomoc, když ji budete potřebovat. 

Věřím, že tyto věci mohou přinést spoustu šťastných chvil. Přát si štěstí někdy bývá bolestné. Co vlastně totiž štěstí znamená? Pro každého něco jiného. Někdy zjistíte, že šťastni můžete být i ve chvílích, kdy všechno kolem není úplně perfektní. Záleží na tom, jak si vlastní štěstí definujeme. 

Položte si tedy do nového roku otázku: "Jak by moje štěstí mělo vypadat?", pokud to nebudete vědět, možná si nestihnete všimnout, že už šťastni jste. A tohoto pocitu bych vám opravdu přála co nejvíce.

Míša

úterý 29. prosince 2015

Vánoce 2015 v celé své kráse a hektičnosti

Dnešní článek bude laděn, jak jinak, do Vánočního kabátku. I když už jsou balíčky rozbalené, žaludky naplněné a bramborový salát se pomalu ale jistě stal nepřítelem číslo jedna, i přes to Vánoce nadále pokračují. 

Vánoce prý začínají ve chvíli, kdy 24.12. vychází na nebi první hvězda, jejich konec je pak datován na první neděli po Třech králích. V tomto roce by to tak mělo padnout na 10.1.2016. Pro mě Vánoce začínají ve chvíli, kdy mám chuť vytáhnout vánoční svetr. Takže se nestyďte pustit si ještě nějaké ty koledy a užívat si romantiku a krásu rozsvíceného vánočního stromku a hořících svíček. Máte na to ještě spoustu času. A i když většinu z nás již čeká nějaký ten pracovní den, určitá část dne přeci jen zůstává jen naše. Návštěvy příbuzných už jsou většinou za námi a my se konečně naplno můžeme věnovat odpočinku. 

Letoší Vánoce byly jiné, přemýšlela jsem čím to je a uvědomila jsem si, že letos jsem si konečně dovolila vnímat, co se děje tady a teď. Být tady a teď zmiňuji v tom slova smyslu, že se místo bloudění v minulosti, či obav a plánování budoucnosti, zastavíme uprostřed, na tom, co se děje právě teď, v tuto chvíli. Prostě si dovolíme ten luxus odložit, co se odložit dá a plně prožívat to, co se zrovna děje a jak se při tom cítíme. V minulých letech jsem se během Vánoc musela mimo jiné připravovat na zkoušky, či státnice a Vánoce pro mě vždy měly určitou hořkosladkou příchuť. Vždy jsem se na ně hrozně těšila a zároveň, jak se stále blížily, či už dokonce probíhaly, jsem litovala, že už budou končit. Byla jsem jednou nohou v budoucnosti a nechávala si utéct krásné chvíle, kterých jsem byla součástí. O prožívání okamžiku jsem vám již jeden článek psala, nicméně opakování je matka moudrousti a myslím, že i pro vás může být zajímavé, jaké klady tato technika může mít v životě jednotlivce a kolik radosti a krásy může přinášet.

Abych to shrnula, za uplynulých 5 dní jsem se viděla s celkem 26 příbuznými, najezdila více jak 542 km a ke každému obědu jsem jedla bramborový salát. A stálo to za to. I když mi chvílemi hlava padala únavou, letošní Vánoce byli a stále jsou krásné. Jsem moc ráda za to, že je nyní plně vnímám a že už nemusí končit 26. večer. Teď už si jen dopiju domácí vaječný koňak a jdu se ponořit do své nové psychologické knihy, o které tady bude ještě řeč... Zatím jsem z ní totiž nadšená. 

Jak Vánoce letos prožíváte vy? Daří se vám je plně vychutnávat, nebo se spíš těšíte na to, až budou za vámi?
Dovolíte si vychutnat si je v celé jejich kráse?

pátek 4. prosince 2015

Výprodej knih v Portálu

Během dnešního a zítřejšího dne ještě máte možnost využít skvělou akcí nakladatelství Portál, kdy můžete nakoupit velké množství knih až s 80% slevou.

Já ráda využívám výprodej v prodejně u Kobylis, kde se vážně fajn nakupuje. Jediné nebezpečí je to, že možná budete mít problém tolik knih donést domů.) Pokud tedy vyrážíte, nezapomeňte si připravit hotovost, platební karty zde neberou.

Doufám, že se vám tato akce bude líbit a když mi pak dáte do komentáři fotku nebo seznam toho, co jste si pořídili,budu moc ráda.

Míša

pátek 27. listopadu 2015

Umíte zacházet s pravdou?

Říci někomu pravdu není jen tak. Nastíním vám modelovou situaci (případným mužským čtenářům se omlouvám za stylizaci pouze do ženského rodu), sedíte v restauraci s kamarádkou, která zrovna prožívá těžké období, nic ji v životě nevychází a zrovna se s ní po krátké známosti rozešel partner. Je smutná z toho, že se to stalo již opakovaně, bojí se, že zůstane sama. Vy teď stojíte před těžkým rozhodnutím, můžete sklouznout k onomu klasickému "byl to hlupák, nezasloužil si tě, atd." a nebo můžete říci kamarádce o jejím chování, které podle vás způsobuje tyto opakované rozchody a kterého si všímáte už delší dobu. Pokud se rozhodnete jít druhou cestou, pravděpodobně jste si na sebe nyní ušily bič. V lepším případě se na vás vaše kamarádka pouze naštve, v tom horším se s vámi přestane stýkat. Vy se také cítíte dotčeně, protože jako kamarádce, jste se jí snažila opravdu pomoci a když se takhle chová, tak vlastně pomoci nechce a může si za to sama. Výsledek je tedy prohra na obou stranách. Připomíná vám to něco?

V psychologii se mluví o dobrém načasování našich interpretací. Když klient není připraven slyšet naší interpretaci a my mu ji i přesto sdělíme, dočkáme se odmítavé reakce a často tím klienta od terapie odradíme. Ono, přijmout to, že díky svému chování či postoji se nyní cítím špatně, nebo se mi dějí nepříjemné věci, to chce už velkou dávku náhledu. Pokud dáte interpretaci příliš brzy, váš klient může mít pocit, že střílíte úplně mimo, jste nekompetentní, neempatičtí, hrubí, nedostatečně podporující a daného člověka nechápete. Pokud správně určíte načasování, váš klient je tuto interpretaci schopen přijmout a pracovat s novou informací. Teprve v této chvíli je to pro něj obohacující zjištění. 

         Pravda má svůj čas

Ale role terapeutická se přece jen od té přátelské liší, my jsme připraveni na to čekat až bude připraven i náš klient a přijímáme to, že opakuje své navyklé vzorce chování. Pokud něco takového dělá i váš kamarád, je někdy velmi těžké vydržet se na to dívat a nesnažit se zasáhnout. Pokud ale pravda přijde v nevhodnou dobu (tzn. když člověk není připraven ji přijmout) může ublížit, i když jsme vlastně původně chtěli pomoci. 

Kdy ale na ni přijde ten čas? Obávám se, že neexistuje univerzální doba, kdy je člověk schopen přijmout pravdu. To vždy záleží na daném jedinci, v terapii pak i na její délce a schopnosti náhledu klienta na sebe sama. U našich přátel můžeme občas jemně zkusit nadhodit téma a uvidíme, jak na tom jsou. Nicméně umění správně načasovat pravdu, aby nikomu neublížila, je setsakramentsky těžká věc a někdy je nutné naučit se být s tím, že to ještě nemůžete říci nahlas. To ale samo o sobě nemusí znamenat lež.

Máte zkušenost s podobnými situacemi?
Umíte si přiznat pravdu?

Přeji vám klidný a úspěšný den
Míša

pátek 20. listopadu 2015

O nenávisti


Už se vám někdy v životě stalo, že vám někdo nebyl sympatický? Někoho jste nesnášeli, nebo dokonce nenáviděli? Je těžké něco takového přiznat nahlas, nebojím se však říci, že na tuto otázku by každý z vás odpověděl ano. Já sama to také dobře znám. S některými lidmi pro mě bylo opravdu velmi těžké vycházet a u některých jsem zažila i ten hořký pocit nenávisti. O to horší bylo, když tím nenáviděným člověkem byl člen mojí rodiny. Nenávist je mocná, naše soudnost a racionalita je v pozadí a mozek ovládají silné emoce. Dlouho jsem byla těmto emocím napospas. Nenávist pro mě byla starou známou, žila jsem s ní skoro každý den.

Píšu tady o nenávisti v čas minulém, v současné době ji totiž už necítím. Ačkoliv to bylo těžké, dokázala jsem se od ní odpoutat, dokázala jsem odpustit. Prozření pro mě totiž byl moment, kdy jsem si uvědomila, kolik času tomu "nenávidění" věnuji. Na tu osobu jsme totiž myslela mnohem více, než na lidi, kteří pro mě byli důležití. A co víc, tohle "nenávidění" mě zahlcovalo negativními emocemi a jak je známo, pokud myslíte na něco negativního, volně k vám přicházejí myšlenky na další negativní věci. Dostáváte se tak do kruhu plného vzteku a smutku. Svět se najednou zdá mnohem černější, než ve skutečnosti je. Jste nepříjemní na lidi, které skutečně máte rádi a život nedokážete pořádně prožívat, protože ten temný opar tam tak nějak prostě je. Nakonec tedy jediná osoba, které skutečně ubližuji, jsem já sama.

Na lidi které nenávidíme myslíme pravděpodobně stejně tolik, ne li více jako na lidi, které milujeme.

Nevím jak pro vás, pro mě ale toto prozření bylo silné. Uvědomila jsem se, že pokud s někým nevycházím, nebo mi hodně ublížil, nechci aby mi myšlenky na něj zabíraly více času, než vše ostatní. A rozhodně nechci, abych díky tomu žila ochuzený život, plný negativních emocí a pocitů. První je si to tedy uvědomit, co ale dále?

Inu... čila jsem se odpouštět, odpouštět i věci, které hodně bolely a učila jsem se to dělat hlavně kvůli sobě samé. Učila jsem si všímat těchto myšlenek a pouštět je dál, aniž bych si je u sebe držela a podporovala je. Uvědomila jsem si, že jediná osoba, které to ubližuje, jsem já sama. Šlo to ztěžka, ale hodně mi pomáhalo vědomí toho, že to dělám pro sebe.

Vidím to i u svých klientů, ta chvíli, kdy mohou odpustit, ta úleva, která s tím přichází a nakonec to, jak se cítí šťastnější.
Zkuste do toho jit a sami ucítíte tu úlevu.

Znáte taky tu hořkost nenávidění? povedlo se vám už odpustit? nebo se to teprve učíte?

Míša

pátek 30. října 2015

Jak je těžké říci NE

Když jsem byla mladší, měla jsem často problém někomu říci ne. Raději jsem hrála hry, které mě nebavily a chodila ven s dětmi, se kterými jsem si neměla co říci.

V pubertě jsem už jsem zvládala, často ale až v situaci, kdy jsem takzvaně "vybuchla" vzteky. V dospěloti jsem sice říci NE zvládala, ale často jsem pak měla pocit viny a pokud to bylo nějak možné, snažila jsem se danému člověku vyjít vstříc.

Když jsem začala pracovat, bylo to pro mě taky těžké, ale v některých situacích jsem se za sebe již dokázala lépe postavit.

Práce v terapeutické komunitě pro poruchy osobnosti mě naučila, že říkat NE, je někdy otázkou doslova života a smrti. Někdy jsou naše tendence ostatním lidem vyhovět tak neuvěřitelně silné, že se díky tomu zvládneme i sami upozaďovat. Někdy je tak těžká představa, že bychom někoho zranili, že raději zraníme sami sebe. Lidé s poruchami osobnosti často bohužel tuto potřebu cítí tak silně, že je tato neschopnost pomalu ničí a znemožňuje jim plnohodnotně žít svůj život a způsobuje spoustu problémů. 

Právě tady jsem si uvědomila, jak je důležité, abych sama sobě dopřávala to, co potřebuji a pokud je něčí žádost v rozporu s mými potřebami, je nutné vymezit se a říci ne. A to i v případě, že to může být někdy velmi těžké. Nakonec je to ale v přímém vztahu s tím, jak moc mi na sobě samé záleží. Pokud mám natolik ráda sama sebe, že se chci a potřebuji cítit dobře, dopřeji si svůj prostor. V konečném měřítku, ať už je vaše povolání jakékoliv, musíte se sami o sebe strat, v opačném případě nebudete ani schopně dobře odvádět svou práci. V pracích s druhými lidmi tohle platí obzvlášť. Pokud nebudu v pohodě já, nebudou v pohodě ani moji klienti.

V konečném měřítku najednou slůvko NE nevypadá tak sobecky, že?

Míša

čtvrtek 15. října 2015

Kouzlo okamžiku...nechte se taky očarovat


Kouzlo krásných okamžiků prý spočívá v jejich pomíjivosti. Každá událost má v sobě hořkosladkou chuť konceNa jednu stranu si přejeme, aby daný okamžik nikdy neskončil, na stranu druhou je to právě vědomí konce, které nám umožňuje si některé momenty vychutnat plnými doušky.  Některé okamžiky si umíme vychutnat právě proto, že vnímáme jejich dočasnost. I ten nejkrásnější západ slunce přestaneme vnímat, pokud ho budeme vídat den co den.

Pomíjivost byl pro mě jeden čas hrozně zvláštní pojem. Na vysoké škole mi začaly hodiny filozofie a právě pomíjivost byla jejich hlavním tématem. Pro mě se dlouho jednalo o těžce uchopitelné abstraktní termíny, které jsem si vlastně neuměla přeložit do "normální" řeči. Jak léta plynula, proměnil se i můj pohled na filozofii a dnes už na pomíjivost pohlížím jinak. Staré zvyky, ale nemizí a proto mi je někdy stále za těžko mluvit o vznosné pomíjivosti a tak jsem si k ní našla cestu přes staré známé umění prožívat okamžik.

Zůstaňme dnes, prosím, tedy u prožívání okamžiku. Prožívání okamžiku je úžasná věc, je to mechanismus, který mi dovoluje se i v tom největším stresu na chvilku zastavit a užívat si daný moment. Například když běžím pozdě na poradu a vím, že je to problém, i tak si dovolím se na malou chviličku zastavit a sebrat si kaštan, protože ať už je mi kolik chce let, krásný kaštan a jeho dotek mě těší ještě dlouho poté. A i když vím, že bych měla běžet co nejrychleji, abych alespoň nepřišla tak moc pozdě, i přes to si tu krásu vychutnám, ta minuta moje zpoždění nespasí, ale může mi přinést radost. A tyhle okamžiky štěstí, radosti, krásy, to je pak něco, díky čemu se dlouhodobě cítím šťastná, i když mě v životě někdy potkávají těžkosti. Myšlenka na pomíjivost mi tedy umožnila vidět krásu kolem mě a vnímat ty hezké pocity ve mě, ty, které někdy nechám snadno převálcovat smutkem, strachem či stresem.
Zdroj: http://ezoterikacarllito.webnode.cz/
Vzrostlé stromy kaštanů na jaře těší výraznými květy, na podzim plody. Klíněnka a další škůdci by je mohli v Evropě úplně zlikvidovat.
Vzrostlé stromy kaštanů na jaře těší výraznými květy, na podzim plody. Klíněnka a další škůdci by je mohli v Evropě úplně zlikvidovat.
Vzrostlé stromy kaštanů na jaře těší výraznými květy, na podzim plody. Klíněnka a další škůdci by je mohli v Evropě úplně zlikvidovat.
Vzrostlé stromy kaštanů na jaře těší výraznými květy, na podzim plody. Klíněnka a další škůdci by je mohli v Evropě úplně zlikvidovat.
Vzrostlé stromy kaštanů na jaře těší výraznými květy, na podzim plody. Klíněnka a další škůdci by je mohli v Evropě úplně zlikvidovat.
A když už si tu krásu pracně vyhledáme ve světě kolem nás, nenechme si ji vzít starostmi. Starosti a něco na práci budeme mít vždycky. Co kdybychom si dneska prostě užili tu horkou vanu bez toho, abychom přemýšleli nad tím, kolik věcí ještě musíme udělat. Co kdybychom si v té vaně užili jen ten krásný pocit uvolnění, pohody, klidu a radosti. Uvidíte, že ta koupel je najednou úplně jiný zážitek.

Zdroj: http://ona.idnes.cz/
Co vy umíte si v šedi každodennosti najít svou krásu? 
A když už ji najdete, nenecháte si ji vzít?

Míša



středa 16. září 2015

Jak se vyrovnat s chaosem



S novou prací, novým časovým režimem a novou životní fází se do mého života pomalu vkradl chaos. Psychologové, hlavně tedy ti spíše terapeuticky zaměření, jsou dle mého pozorování, od přírody tak trochu chaotici. Můj kamarád tomu říká "být optimálně zmaten". 

V mém případě se z chaosu stala anarchie, která začala nenápadně - změnami v mém pracovním životě. Každá práce je v začátcích náročná a schodou okolností ta moje byla v tomto období náročná i časově. Po nějaké době, když jsem měla chvilku klidu, jsem si uvědomila, že v bytě nemůžu nic najít, že nám skoro vše došlo a že vlastně zrovna teď sedím obklopena nepořádkem. Začala jsem zapomínat a některým přátelům jsem nezvládla ani odpovědět na jejich zprávy. A tak jsem se začala snažit vymslet, co s tím. I když jsem se nechtěla nechat zahltit a pozorovat tuto situaci tak trochu zhora, chtělo to přeci jen zkvalitnit time management... a to není úplně moje silná stránka. Nebylo tak zbytí a dovolená se stala nutností. Potřebovala jsem od všeho na chvilku ustoupit a podívat se na to z dálky. Na 11 dní jsem se zcela odstřihla od jakékoliv psychologické práce, úspěšně jsem ignorovala maily a zabředla do brakové literatury. Hovory o zcela nepsychologických věcech jsem si užívala jak nikdy v životě.


Vložený obrázek 2


Zpět jsem se vrátila s plně načerpanými silami a plánem na efektivnější plánování veškeré práce. První krok spočíval zatím v synchronizaci papírového a elektronického diáře. Krok další je vytvoření přehledného a bezpečného prostředí, do kterého se mohu v případě potřeby uchýlit. Ten nejtežší, krom mě, zatím teprve čeká a to nenechat se zahltit prací a držet si přirozeně hranice. Nejdůležitější ovšem bylo uvědomit si, co se děje a dovolit si od toho všeho na chvíli poodejít. 

Věřím tomu, že situace bezbřehé zmatenosti a chaosu může potkat občas každého z nás a nedá se to předem očekávat a někdy ani předem vyhnout. V takových chvílích si můžeme vybrat, zdali se necháme dál válcovat, nebo trochu změníme přístup. 

Pokud se rozhodneme jít druhou cestou, a to že se nenecháme převálcovat, velmi účiným nástrojem je dát si STOPku, během které si můžeme rozmyslet, jak se zachováme dál. STOPka je úžasný nástroj v tom, že může trvat od pár vtěřin až po X týdnů, prostě je to čistě individuálně na vás, co zrovna v danou chvíli potřebujete. Ale je to velmi příjemný pocit si říct: "STOP". 

Chaos může postihnout jakoukoliv ze složek vašeho života, ať už je to rodina, vztahy, přátele či práce. V případě chaosu v práci považuji za nutnost pokusit se udržet funkční řád v dalších oblastech vašeho života, hlavně ve vztahové či rodinné sféře, která je často velmi důležitým stabilním základem v našem životě. A pokud si nedáte pozor, chaos velmi rád napadne celý váš svět a vy se budete cítit ztracení, nešťastní a přepracovaní. Můžeme tak být jen rádi, že i s těmito věci, se dá něco dělat, pokud sami sebe dostatečně vnímáme.

Co vy už jste někdy byli až pouši v chaosu? Jak jste se s ním vypořádali, nebo vypořádáváte? Umíte si dopřát ten luxus vystoupit z rozjetého vlaku?

Míša


pondělí 17. srpna 2015

Snadná X trnitá cesta?



Asi u všech věcí, překážek a problémů na světě máme dvě možnosti, jak se s nimi vypořádat. Nacházíme to v písních, básních i běžném hovoru. V podstatě to buď můžete udělat snadně, nebo s tím trochu potrápit. A bohužel často ta snadná cesta bývá tak nějak méně efektivní...

Jako u téměř každého článku zde, pokud toto vztáhnu na zkušenosti z psychologické praxe, pacienti se na psychiatrii dostali při zhoršení psychického stavu. V takových případech většinou čekali na to, až jim za 14 dní a měsíc zaberou nová antidepresiva a do té doby jejich stavy byly zklidněné léky proti úzkosti. Pokud se jejich stav nelepšil, měnilo se dávkování, léky, případně se aplikovaly další léčebné metody, v některých případech i elektrošoky. Z oddělení poté odcházeli v relativně zklidněném stavu. Terapie většinu z nich obtěžovali...

Během několika měsíců jsem zjistila, že s poměrně velkou částí klientů se potkávám opakovaně. Tak nějak jim to venku nešlo. Téměř všichni pacienti měli opakovanou zkušenost z léčebny. Léky brali jako jedinou možnost, jak se zbavit svých obtíží. Léky jsou poměrně mocným nástrojem, proti různým psychickým stavům, nesou s sebou však často i hodně negativních příznaků. Proto v drtivé většině případů docházelo k tomu, že když se jim ulevilo, tak léky prostě vysadili… že je něco špatně jim většinou došlo až potom, co se pokusili znovu spáchat sebevraždu, nebo se jejich psychický stav natolik zhoršil, že nebyli schopni se zapojit do života.

O možnosti individuální psychoterapie, jako o něčem, co by mělo následovat po jejich propuštění buď věděli, ale nepřišlo jim to natolik důležité, aby v tomto směru podnikali nějaké kroky, nebo poprvé v životě slyšeli něco o tom, že by po propuštění z oddělení se měli o svůj stav dále starat. Malá část pacientů terapii skutečně navštěvovala a hospitalizace například následovala po společné domluvě s terapeutem. 

Musím říct, že mě překvapilo, jak často si pacienti onu snadnější farmakologickou léčbu volili. Když jsem o tom pak více přemýšlela, bylo to logické… je snadnější čekat, až léky zaberou a  psychický stav se sám změní, než se pustit do té trnité cesty poznávání sebe sama, která někdy opravdu může bolet, ale umožňuje do budoucna psychické stavy zvládat i bez léků.

Tato situace ale není jen u pacientů, kteří se ocitli na psychiatrii. Vnímám to všude kolem sebe. Těch statečných lidí, kteří si uvědomí svůj problém a chtějí ho řešit i za cenu výběru terapeuta, finančních nároků a v neposlední řadě řešení věcí, které si v sobě velmi rádi schováme na temné místo v mysli, kde si naivně myslíme, že nás neovlivňuje. 

Antidepresíva pomáhajú k zlepšeniu chôdze po úrazoch miechy
Zdroj: kysuce.sk

Lidé běžně jedí antidepresiva, léky proti úzkosti, či léky na spaní… snaží se odstranit příznaky, ale ne příčinu. Statistiky nás s alarmujícím podtextem informují o tom, jak spotřeba těchto léků stále stoupá. A tak si říkám, nebylo by lepší, pokud mají lidé nějaký problém, odkazovat je spíše do pracoven psychoterapeutů, než ambulancí psychiatrů? Osobně v této oblasti vnímám pozitivní vývoj, kdy lékaři již odkazují i na psychologickou pomoc, bohužel většinou jsou sami příliš zmatení na to, aby byli schopni člověka přímo odkázat na jednotlivce, či organizace, kam by se pro pomoc mohl obrátit. 

Samozřejmě, teď už nám i spoustu těch, kteří se nebojí jít do své léčby po hlavě a obětovat tomu čas a energii, aby se pak cítili dlouhodobě lépe, i bez léků. O tom ale zase až někdy příště.

Míša


středa 22. července 2015

Jak naletět pozlátku

Psychologie je nesmírně populární obor. Když jdete do knihkupectví, knih o tom, jak číst v lidech, v sobě, či úspěšně rozvinout své manažerské schopnosti, je stále více. Sama jsem ráda za to, že se tenhle obor lidem dostává více pod kůži a přestává z něj být tabu, kdy psychoterapeuty navštěvují jen blázni, nebo lidé s hodně vážnými problémy. Jak to bývá u všeho, každé pro má i svoje proti

Tento trend jde ovšem ruku v ruce s nárůstem lidí, kteří mají pocit, že po přečtení pár knih z nich jsou psychologové a odborníci na lidské životy. Více než cokoliv jiného to jsou ale manažeři, většinou těžce narcističtí manažeři, kteří umí lidi utáhnout na vařené nudli, kteří zjistili, že na tomhle se dá vydělat velká spousta peněz.... když to umíte atraktivně prezentovat. Ze začátku to vypadá dobře. Napíšou atraktivní knihu plnou působivých obrázků, vytvoří počítačové programy na odhalování různých poruch, začnou pořádat přednášky zdarma a lidé jsou na první pohled zcela uchvácení. To tak bývá, když zvládnete porůznu poslepovat povrchně ovládané populární teorie. Po čase se rozjedou ještě více, formou individuálních konzultací či vytvořením ještě větší "odborné" sítě, ve které "pomáhají" lidem. Aby to nebylo právně postihnutelné, nazvou se různými jmény. Ono terapeut, či koučing nejsou řádně právně zakotvené.

A pak už je to čistě o znalosti marketingu a o tom, jak své ve většině případech bohužel chabé, znalosti prodat. V této chvíli bych ráda zdůraznila, že nemám nic proti tomu, pokud někdo bez vysoké školy v oboru psychologie poskytuje terapii či poradenství, pokud má smplněny náležitosti, které jsou potřeba, jako například akreditovaný výcvik v kombinaci se vzděláním, které je pro tuto práci požadováno. Co mi ale vadí, pokud nejmenovaní odborníci pracují s lidmi, které psychicky často rozloží....a složit už je neumí. Pokud s nimi jednají neeticky a nemají dostatečné a nutné znalosti pro takovoutu práci s lidmi.

Sama jsem se setkala už s několika lidmi, kteří navštívili nějaké přednášky či osobní konzultace s neodborníky a dostalo je to do stavu deprese a zoufalství nad sebou, kdy měli pocit, že pokud jim nepomáhá to, co jim zde řekli, nemají už šanci žít šťastně a vše je ztracené. To, že lidé s podobnou zkušeností se zvládnou snažit dál, není nic samozřejméno, mnohem častější je pasivita. Většina lidí se k vám vůbec nedostane, nebo se s nimi potkáte v psychiatrické léčebně, kde čekají, až jim zaberou některé léky.

Nebezpečí neodborníků spočívá v tom, že nerozumí tomu, co v člověku svou neodbornou praci mohou spustit a nejsou schopni s klienty jednat individuálně. Spíše jedou podle předem sestaveného mustru, který někdy na sílu aplikují na své zákazníky. V neposlední řadě pak lidé mají pocit, že jim vlastně nemůže pomoci už nikdo a na svůj život tak nějak rezignují. Spotřeba antidepresiv a léků proti úzkosti tak v naší společnosti vzrůstá, protože je to vhodná náplast na nešťastný život.

Tento článek má spíše upozornit na to, jak je při výběru člověka, ke kterému se obrátíte pro pomoc důležité si zjistit jeho vzdělání, zdali má absolvovaný terapeutický výcvik a jaká je jeho dosavadní praxe. Většina psychoterapeutů má své vlastní webové stránky, kde mají tyto informace uvedeny. Ono za tím, že máte problém si najít toho pravého, máte problémy v manželství, nebo jen máte problém se dokopat do nějaké práce se skrývají jiné věci....

Nakonec je to na každém z nás, jakou si vybereme cestu. Chtěla bych ale, aby pro toto rozhudní každý z nás měl dostatek informací.

středa 8. července 2015

Co já tady dělám? aneb ignorant na Utuberingu

Když mě jeden slunečný den Rendy z Ordinary life pozvala na Utubering, řekla jsem si proč ne, i když bych na tuhle akci sama nikdy nešla. Bez zbytečného protahování vám nebudu lhát... jiná než hudební videa  na youtube téměř vůbec nesleduji, nějak si na to nenacházím čas a raději si přečtu za pár chvil článek, než abych několik desítek minut sledovala video. O tom, že se Utubering koná, jsem se dozvěděla až po tomto telefonátu a ani jsem netušila, jak moc velká akce to bude. Znala jsem dvě beauty blogerky a to bylo tak všechno....věkový rozdíl už se holt začíná projevovat a očividně jsem nepatřila mezi cílovou skupinou.)

Vzhledem k tomu, že jsem pořádně nevěděla co čekat nekonečná masa lidí linoucí se z metra Letňany až k areálu festivalu mě trochu vyděsila a překvapila. Nadšený řev, který se ozýval z dálky ještě před oficiálním otevřením ukazoval, že návštěvnost bude opravdu veliká. Když jsem  pár chvil nato viděla několik děvčat s lehce manickým pohledem v očích jak co jim nohy stačí běží k jednomu ze stanů...klidila jsem se jim prozřetelně z cesty.



Den jsem pak trávila převážně ve stanu Petry Lovely Hair, u které Rendy odpovídala na pár beauty otázek. Ačkoliv den to byl upršený a nemusela jsem trávit dlouhé hodiny ve frontách, byl to velmi příjemně strávený čas. Jednou nám jeden profesor vyprávěl, jak zaručeně poznat psychologa: při příchodu nového pacienta k lékaři se celá čekárna na něj podívá, pouze psycholog se dívá na reakce už čekajících lidí.  Přesně v tomto duchu to probíhalo i u mě (profesionální deformace hold začíná brzy). Sledovala jsem nadšené slečny, které se div neuskákali, aby si jich Péťa všimla a odpověděla jim na jejich otázku, které i přes vydýchaný vzduch ochotně stály namačkané v příliš malém prostoru.

Petra je neuvěřitelně milá osoba, která by se pro své fanoušky rozkrájela. Musím říct, že když jsem viděla ten obrovský nápor lidí v jejím stanu, kteří ji chtěli vidět, popovídat si nebo se s ní vyfotit, uvědomila jsem si, jak důležité místo v dnešní společnosti blogeři tvoří. Youtubeři jsou něco jako novodobé celebrity a jejich fanoušci je často bezmezně obdivují. Tím na ně ale padá i stinná stránka úspěchu, kdy se musejí vyrovnávat s nesnášenlivými komentáři, útoky na svojí osoby a v neposlední řadě i s obrovským tlakem, který sebou úspěch přináší. Když vás sleduje několik tisíc fanoušku, prostě je nechcete zklamat. Nemluvě pak o ztrátě soukromí, kdy pokud sdílíte kousky svého života, fotky či jiné soukromé informace, lidé vás nejenom začnou na veřejnosti poznávat a žádat vás o fotografie či podpisy, ale začnou mít pocit určitého spojení, možná i přátelství. Pokud pak zklamete je, dají vám to sežrat o to víc.Trochu mě děsí věk některých youtuberů, vydržet ten nápor je pro ně o to těžší a o to horší následky to sebou může do budoucna přinášet...


Ano Utubering měl své mouchy, ale mě pomohl osvětlit některá má slepá místa a jsem ráda, že jsem některé z blogerů mohla poznat osobně a nahlédla jsem tak trochu pod pokličku toho všeho.

Na závěr mám na vás tradičně pár otázek.)

Byly jste na utuberingu? 
Máte svého oblíbeného blogera/youtubera?


Míša

pondělí 29. června 2015

Potenciál krize



Pamatujete si jeden z dílů přátel, kde Rachel o svém životě prohlásila, že si myslela že je na dně, ale že až dneska zjistila, že je dno, pětimetrová vrstva hnoje a pak až ona. Nevím sice, jak to bylo dál, ale všichni víme, že to dobře skončilo.) V té chvíli to ale Rachel nevěděla a přišlo jí, že se jí všechno hroutí.

Ten pocit určitě zná každý z nás, ty chvíle kdy máte pocit, že jít se někam zahrabat je nejlepší možné řešení. Tyhle krize trvají různě dlouho dobu, a jsou různě závažné. Když nastanou,zpravidla díky nim zažíváme tunelové vidění, všechno je buď černé nebo bílé a jen velmi špatně se nám představuje, že bychom se někdy mohli cítit lépe. Utěšování od přítel v těchto chvílích zpravidla moc nepomáhá.

I když se nám to v té dané situaci zdá nemožné, krize má i svůj nepochybnitelný potenciál. Buď nás může položit, nebo nám přinést něco nového. To, že nám přinesla něco nového, je něco, co jsme schopni odhalit a odcenit až poté, co krize skončí. Něco pozitivního můžete najít i na čistě negativních zážitcích. Rakovina blízkého člena rodiny vás může opět sblížit, což by se bez ní možná nikdy nepovedlo. Když jsem si ve třetím ročníku střední školy na jedné divoké párty "uřvala" hlasivky tak, že jsem musela podstoupit operaci, znamenalo to konec mých představ o hudební kariéře a já si musela zvolit jiný obor....dneska jsem za tu psychologii nesmírně vděčná a vím, že to byla mnohem lepší volba, než konzervatoř.
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy
Zdroj: http://relax.lidovky.cz/
Ze svých zkušeností, ale i od ostatních lidí či klientů vím, že pokud si zvládneme i během krize udržet myšlenku či přesvědčení, že tato situace znamená otevřené dveře pro něco jiného, možná i lepšího...zvládá se to mnohem lépe. Je to vlastně o rozhodnutí každého z nás, jestli chceme přijmout tuhle pro někoho možná kontroverzní myšlenku a v našich těžkých chvílích si udržet naději, že to co přijde nakonec nemusí být jenom negativní.

Zdroj: http://www.lamasem.wz.cz/

Jak vy bojujete s krizí? Jsou to pro vás otevřené dveře k něčemu novému, nebo v nich nenacházíte nic dobrého?

Míša

středa 24. června 2015

2 měsíce šílenství




Byl to těžký rok. Státní závěrečné zkoušky jsou taková malá procházka peklem. Zjistila jsem jedno a to, že ani při sebelepším plánování jsem se nevyhnula takovému menšímu zbláznění. Učit jsem se měla začít pravděpodobně už v lednu, ale na druhou stranu ti co to udělali mi potvrdili, že si téměř nic nepamatovali a také začínalo znovu.

Psaní diplomové práce bylo klidné, pohodové, většinu času i příjemné. Zhruba tak do doby tří dní před odevzdáním, kdy bylo nutné předělat celou statistickou část. Myslím že v té době jsme se trochu zbláznila poprvé, když jsem po odevzdání zjistila, že jsem zapomněla uvést v použité literatuře jeden z nejdůležitějších zdrojů, propukla u mě nefalšovaná hysterie doprovázená přímo ukázkovými katastrofickými scénáři. Zhruba o hodinu později jsem si začala uvědomovat, jak lehké zbláznit se.)

tisk diplomových prací a vazba diplomek Praha
Zdroj: http://www.copycentrumcil.cz/diplomove-prace.html

Během měsíce, kdy bylo ono pravé státnicové období jsem trpěla psychosomatickými obtížemi maskujícími se jako bolesti zad, tuhnutí svalů, kašel, vyrážka v obličeji, žaludečními obtížemi, záchvaty pláče a dotáhla jsem to až ke sluchovým halucinacím, kdy jsem podél zdí obcházela pokoj se sprejem na vlasy v ruce a snažila se odhadnout, jestli ten zvuk buď vůbec neexistoval, nebo ho vytvořili moji domácí hlodavci (přehánění tohoto stavu je opravdu jen mírné). O tom, že jsem začala zapomínat základní slova typu struhadlo a pak se nedokázala vyjádřit, o tom snad raději ani nemluvím. Některé neduhy si sebou nesu ještě teď, téměř měsíc po tom všem.

Zdroj: http://iva.k.utb.cz/?page_id=3013
Během mého učení jsem si vypěstovala čistou nenávist ke svému křeslu, teplákům a té gumičce do vlasů, co mě věrně provázely učícím procesem. Křeslo a já se nyní nacházíme ve znovu sbližovací fázi, přece jenom sdílíme spolu jeden domov.

Ve zkratce, na vlastní kůži jsem si já i moji spolužáci vyzkoušela, že ona hranice mezi šílenstvím a "normálem" je opravdu velmi tenká. A ono je to vlastně dobře, nová zkušenost do profesního života, který nyní může naplno začít.)

A proč vám tady vlastně tyto své stavy popisuji? Nebojte se, když začnete tak trochu bláznit, nikdo totiž není dokonalý. Je normální se v nenormální situaci chovat nenormálně... A někdy jsou okolnosti opravdu trochu "hardcore".

Co vy? máte podobnou zkušenost v silně stresujících situacích?

úterý 7. dubna 2015

Strach ze změny

Nyní můžete mé články sledovat i na webu  http://www.seberozvijeni.cz. Ale nepřijdete o ně ani na blogu.

„Změna je nebezpečná, protože představuje krok do neznáma.“  (Susan Howard)
Pokud má v mém životě dojít k nějaké změně a nejedná se zrovna o to, že jsem se rozhodla změnit značku parfému, vždycky cítím zvláštní směsici radosti, strachu a někdy i úzkosti. Ty momenty, kdy se na chviličku zastavíte přede dveřmi, abyste se zhluboka nadechli, protože za nimi čeká plná posluchárna lidí, které jste nikdy neviděli. Chvíle, kdy sedíte v bytě plném krabic, které vám za chvíli stěhováci odvezou. „Jaké to tam bude?“, „Najdu si nové přátele?“, „Nebudu tam sama?“. Ty chvíle, než do toho skočíte, ty jsou někdy pořádně děsivé.

Lidé se velmi často diví, proč týrané ženy neopustí násilníka. Někdy je začnou obviňovat a přestanou se o ně strachovat, protože taková žena si to vlastně zaslouží. Je těžké pochopit, že někdy je strach ze změny tak obrovský, že se zdá, jako lepší varianta zůstat v tom, v čem jsme nyní, protože to dobře známe a víme, co se bude dít. Tak moc může být strach ze změny někdy svazující, tak, že riskujeme i vlastní život a důstojnost.
A tak, i když jsme hodně nespokojení, v našich životech zůstává vše při starém. Je nebezpečné dát výpověď v práci, protože by to mohlo znamenat existenciální problémy. Je složité opustit manžela, protože jak by bylo po tolika letech bez něj vůbec možné žít. Život v nespokojenosti pak doslova požírá naši spokojenost, štěstí a sebevědomí.
Někdy dokonce koketujeme s tou lákavou myšlenkou jít a udělat to, přestat dělat to, co nás ničí a dopřát si ten luxus, cítit se šťastný a naplněný. Většinou nás k tomu dovede ale až velká krize. Když se ony situace vyhrotí do takové míry, že už je není možné unést, tehdy se nejčastěji rozhodneme ke změně. A co teprve, když se rozhodnete změnit svůj život? Že to, jak se cítíte, se vám prostě nelíbí - to je teprve krok do neznáma.
Lidé často říkají: „Já na tom nejsem tak špatně, abych musel chodit k terapeutovi, nejsem blázen“. Ale jít a rozhodnout se tuhle cestu vyzkoušet, to chce pořádnou odvahu. Vím to, zažila jsem si to. Odvahu k tomu chtít se cítit lépe a být spokojenější se svým vlastním životem. Jednou z možností jak začít změnu, může být třeba i návštěva terapeuta, jako první krok k tomu, co chcete. Každý na změnu prostě nemá odvahu.
A co vy?
Máte ji?

Míša


pátek 27. března 2015

Budu si tohle za 6 měsíců vůbec pamatovat?


Občas se v životě každému z nás stanou nějaká naše dramata. Ať už se jedná o zabouchnutí klíčů v bytě, poslání ne příliš vhodného emailu vedoucímu vaší diplomové práce až po velmi těžké věci, jako je ztráta někoho blízkého.

Osobně mám zkušenost se vším. A nejenom u sebe, ale i u svých blízkých si všímám jednoho, až moc často určité (nedůležité) situace, velmi dlouho řešíme a vkládáme do nich neúměrné množství energie. Myšlenky na danou věc se nám  neustále vkrádají vědomí a nutí nás, se jim věnovat.

„ Mohla jsem to udělat jinak? Jak jsem to mohla dopustit? Co si teď o mě bude myslet? Myslí si, že jsem hloupá?, Najdu si jiné místo?“ to jsou jen některé z otázek, které už určitě každému z vás někdy proběhly hlavou.

Je velmi těžké změnit způsob našeho myšlení, protože je to něco, co jsme budovali celý život. Jedna nápomocná formulka mi ale padla do oka. Už přesně nevím, ve které knize jsem tuto větu zahlédla, ale jedno vím jistě, je to dobrý pomocník, když mi mysl zahltí neproduktivní otázky.
Až vás zase bude něco trápit, zkuste si jednoduše odpovědět „Budu si tohle za šest měsíců vůbec pamatovat?“



Zdroj:https://ununsplash.imgix.net/photo-1420708392410-3c593b80d416?q=75&fm=jpg&s=db450320d7ee6de66c24c9b0bf2de3c6.

Budu si za šest měsíců pamatovat, že jsem neuspěla u téhle zkoušky? Upřímně…pravděpodobně ne. Vzpomenu si za 6 měsíců ještě na to, že jsem se před kolegy přeřekla a řekla hloupost? Pravděpodobně zapomenu, že jsme nějaký rozhovor vedli. Má tedy cenu se něčím takovým trápit a investovat do toho svou energii? Kazit si den přemýšlením o hypotetických dopadech oné situace? Asi sami tušíte odpověď, že v tomto případě, to je asi opravdu jen zbytečný žrout našeho času, který nás pouze udržuje ve smutné náladě.
Samozřejmě, že jsou situace, na které si i po takové době pamatovat budeme a v tom případě, bychom jim nějaký čas na zpracování měli ponechat, protože v našem životě něco znamenají. Pokud bychom to neudělali, nezpracované záležitosti by nás mohli provázet jako nezvaný host i nadále a ovlivňovat naše rozhodnutí. O tom ale zase někdy příště.

Až vás budou vás trápit splíny, zkuste si pomocí formulky určit, jestli byste se danou věc neměli pokusit pustit z hlavy a uvidíte sami, že vám pak zůstane místo na důležitější věci a hlavně radost ze života, i když budete mít tak trochu den blbec.)

úterý 24. února 2015

Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem

Poprvé jsem tuto knihu četla před necelými pěti lety. Během jejího čtení jsem onemocněla angínou a bylo mi tak zle, že jsem nemohla pokračovat ve čtení a tak mi knihu předčítal přítel a já se v poloblouzení v horečkách dostávala do světa psychické léčebny. Knihu jsem si pak samozřejmě musela přečíst znovu, protože jsem z ní téměř nic neměla.)
Od té doby jsem ji četla několikrát. Po čase jsem to vzdala a konečně si koupila vlastní výtisk, který na mě pomrkává z knihovny a čas od času mě zláká k dalšímu přečtení.

Možná jste se s touto knihou již taky setkali a možná ne. Pokud ne, hodlám vás k tomu nyní zlákat.)


Začněme nejdřív trochu pragmaticky. Autorkou knihy je Joanne Greenbergová. Na databázi knih získala 91%. Diskuze je vesměs plná nadšených recenzí. Všichni lidé, kterým jsem tuhle knihu doporučila, nebo přímo půjčila, mi o ní vyprávěli s nadšením, které bylo okořeněno něčím zlváštním....sdíleným tajemstvím. Pomocí knihy totiž mohli nahlédnou do života a mysli jiného člověka tak intimně, jako málokdo. Jako by se alespoň na chvilku změnil jejich názor na psychiatrické pacienty a terapeuty. A začalo jim to připadat, lidské. Upřímně...jejich reakce jsou tím důvodem, proč jim knihu pujčuji, tak nějak mě to hřeje.  
Byla to jedna z prvních knih, které mě nasměrovaly k tomu, že bych chtěla pracovat jako psychoterapeut. Silný lidský příběh, který si vás získá, ani nevíte jak. Když zjistíte, že tou mladou dívkou, o které jste četli, je autorka této knihy...prostě vás to dostane. Nahlédnete do terapeutického vztahu a do vnitřního světa jedné z podob schizofrenie. 
Prostě skvělá kniha, trefný název. Život totiž opravdu není procházka růžovým sadem a podobné příběhy vás naplní určitou mírou optimismu a pochopení, když to zrovna potřebujete. 
Zkuste si ji pustit do života a uvidíte.) Pokud studujete, nebo uvažujete o studiu psychologie, brala bych to jako povinou literaturu.)

četli jste už?.)


čtvrtek 12. února 2015

Jak přežít diplomku

Stánice, diplomová práce, bakalářská práce....pokud se zrovna nacházíte v tomto překrásném období, kdy pravděpodobně máte práce až nad hlavu, gratujulu, jsme na tom stejně. Buďme upřímní, ono k tomu stačí mít i obyčejné zkouškové.


Jako prevenci před zhroucením, zablokováním krční páteře a sociální deprivací, které mi hrozili při posledních státnicích, jsem se rozhodla o prevenci...


Napsat diplomku? To nedám!
Stanovila jsem si lehce dosažitelný plán, tak abych zvládla zkombinovat všechny aktivity i se školou....to, že se aktuálně nacházím sedm dní pozadu, o tom možná raději pomlčme.


Napsat diplomovou práci, je totiž hrozná představa, naproti tomu napsat jednu stranu denně....to je přeci brnkačka ne? Lépe se i dohánějí resty, nepsala jsem včera? Ok dneska napíšu strany 2, nebo v mém momentální případě ideálně 7.) Každopádně rozhodně se mi s touto představou lépe žije.


Vypracovat nekonečné množství otázek? to nestíhám!
Samozřejmě že stíhám! Opět zafungovala vidina rozdělení práce na menší složky. Navíc, v práci se dá také sem tam něco napsat. Jen doporučuji, nezapomeňte si pak vypracovanou práci vzít sebou domů, zjistit v neděli před zkouškou, že půlku vypracovaných materiálů máte v pracovním počítači, to opravdu může být stresujícím faktorem.)


Jak se budu učit?


Když jsem absolvovala přednášku ve firmě Visuin o timemanagementu, kterou vedl Andrej Mikula, rozhodla jsem se vyzkoušet některé techniky, abych se i během dloooouhého učení cítila relativně svěží. Některé ale, jak jinak, na mě samozřejmě nefungovaly.


Metoda, která má krásný název- sněz tu žábu má jednu praktickou myšlenku - udělat tu nejprotivnější věc, která na vás čeká, hned ráno. Na mě bohužel měla vedlejší účinky. Doba mého vstávání se nekonečně prodloužila a ráno začalo být ještě nepříjemnější než normálně. Byla odsunuta na dobu neurčitou. Třeba se k ní ještě někdy vrátím, protože sama myšlenka se mi velmi líbí...udělat to nejhorší hned ráno a pak mít klídek? K nezaplacení!


Technika pomodoro je naopak něco, co při letošním učení rozhodně nastavím. Jedná se o předem daný čas na učení a odpočinek. Nastavíte si čas na 25 minut, během kterých se opravdu učíte to co máte a potom nastává pětiminutová pauzička. Po dvou hodinkách si potom dáte pauzu větší, kolem 30 minut. Osobně si myslím, že čas si můžete nastavit podle svých potřeb, tak aby to bylo rozumné - žádné dvě hodiny práce v kuse a deset minut volna.) Nicméně, mozek se naučí se plně soustředit na jednu věc a pak se věnovat něčemu jinému. Pravdou je, že když jsem pomodoro zkoušela, naučila jsem se danou věc mnohem rychleji, než by tomu bylo normálně. Ale ta disciplína k tomu to dodržovat...to někdy trochu bolí.)

Pomodoro
Zdroj: http://office.lasakovi.com/project/time-management/pomodoro/
Co s tím jde ovšem ruku v ruce, je naučit se na "učící" čas vypnout internet a další rušivé elementy a opravdu se věnovat tomu, čemu máme.

Co vy, taky se někdo z vás nachází v přelomovém ročníku a čeká vás náročné pracovní období?
Co zabírá u vás?