pátek 27. listopadu 2015

Umíte zacházet s pravdou?

Říci někomu pravdu není jen tak. Nastíním vám modelovou situaci (případným mužským čtenářům se omlouvám za stylizaci pouze do ženského rodu), sedíte v restauraci s kamarádkou, která zrovna prožívá těžké období, nic ji v životě nevychází a zrovna se s ní po krátké známosti rozešel partner. Je smutná z toho, že se to stalo již opakovaně, bojí se, že zůstane sama. Vy teď stojíte před těžkým rozhodnutím, můžete sklouznout k onomu klasickému "byl to hlupák, nezasloužil si tě, atd." a nebo můžete říci kamarádce o jejím chování, které podle vás způsobuje tyto opakované rozchody a kterého si všímáte už delší dobu. Pokud se rozhodnete jít druhou cestou, pravděpodobně jste si na sebe nyní ušily bič. V lepším případě se na vás vaše kamarádka pouze naštve, v tom horším se s vámi přestane stýkat. Vy se také cítíte dotčeně, protože jako kamarádce, jste se jí snažila opravdu pomoci a když se takhle chová, tak vlastně pomoci nechce a může si za to sama. Výsledek je tedy prohra na obou stranách. Připomíná vám to něco?

V psychologii se mluví o dobrém načasování našich interpretací. Když klient není připraven slyšet naší interpretaci a my mu ji i přesto sdělíme, dočkáme se odmítavé reakce a často tím klienta od terapie odradíme. Ono, přijmout to, že díky svému chování či postoji se nyní cítím špatně, nebo se mi dějí nepříjemné věci, to chce už velkou dávku náhledu. Pokud dáte interpretaci příliš brzy, váš klient může mít pocit, že střílíte úplně mimo, jste nekompetentní, neempatičtí, hrubí, nedostatečně podporující a daného člověka nechápete. Pokud správně určíte načasování, váš klient je tuto interpretaci schopen přijmout a pracovat s novou informací. Teprve v této chvíli je to pro něj obohacující zjištění. 

         Pravda má svůj čas

Ale role terapeutická se přece jen od té přátelské liší, my jsme připraveni na to čekat až bude připraven i náš klient a přijímáme to, že opakuje své navyklé vzorce chování. Pokud něco takového dělá i váš kamarád, je někdy velmi těžké vydržet se na to dívat a nesnažit se zasáhnout. Pokud ale pravda přijde v nevhodnou dobu (tzn. když člověk není připraven ji přijmout) může ublížit, i když jsme vlastně původně chtěli pomoci. 

Kdy ale na ni přijde ten čas? Obávám se, že neexistuje univerzální doba, kdy je člověk schopen přijmout pravdu. To vždy záleží na daném jedinci, v terapii pak i na její délce a schopnosti náhledu klienta na sebe sama. U našich přátel můžeme občas jemně zkusit nadhodit téma a uvidíme, jak na tom jsou. Nicméně umění správně načasovat pravdu, aby nikomu neublížila, je setsakramentsky těžká věc a někdy je nutné naučit se být s tím, že to ještě nemůžete říci nahlas. To ale samo o sobě nemusí znamenat lež.

Máte zkušenost s podobnými situacemi?
Umíte si přiznat pravdu?

Přeji vám klidný a úspěšný den
Míša

pátek 20. listopadu 2015

O nenávisti


Už se vám někdy v životě stalo, že vám někdo nebyl sympatický? Někoho jste nesnášeli, nebo dokonce nenáviděli? Je těžké něco takového přiznat nahlas, nebojím se však říci, že na tuto otázku by každý z vás odpověděl ano. Já sama to také dobře znám. S některými lidmi pro mě bylo opravdu velmi těžké vycházet a u některých jsem zažila i ten hořký pocit nenávisti. O to horší bylo, když tím nenáviděným člověkem byl člen mojí rodiny. Nenávist je mocná, naše soudnost a racionalita je v pozadí a mozek ovládají silné emoce. Dlouho jsem byla těmto emocím napospas. Nenávist pro mě byla starou známou, žila jsem s ní skoro každý den.

Píšu tady o nenávisti v čas minulém, v současné době ji totiž už necítím. Ačkoliv to bylo těžké, dokázala jsem se od ní odpoutat, dokázala jsem odpustit. Prozření pro mě totiž byl moment, kdy jsem si uvědomila, kolik času tomu "nenávidění" věnuji. Na tu osobu jsme totiž myslela mnohem více, než na lidi, kteří pro mě byli důležití. A co víc, tohle "nenávidění" mě zahlcovalo negativními emocemi a jak je známo, pokud myslíte na něco negativního, volně k vám přicházejí myšlenky na další negativní věci. Dostáváte se tak do kruhu plného vzteku a smutku. Svět se najednou zdá mnohem černější, než ve skutečnosti je. Jste nepříjemní na lidi, které skutečně máte rádi a život nedokážete pořádně prožívat, protože ten temný opar tam tak nějak prostě je. Nakonec tedy jediná osoba, které skutečně ubližuji, jsem já sama.

Na lidi které nenávidíme myslíme pravděpodobně stejně tolik, ne li více jako na lidi, které milujeme.

Nevím jak pro vás, pro mě ale toto prozření bylo silné. Uvědomila jsem se, že pokud s někým nevycházím, nebo mi hodně ublížil, nechci aby mi myšlenky na něj zabíraly více času, než vše ostatní. A rozhodně nechci, abych díky tomu žila ochuzený život, plný negativních emocí a pocitů. První je si to tedy uvědomit, co ale dále?

Inu... čila jsem se odpouštět, odpouštět i věci, které hodně bolely a učila jsem se to dělat hlavně kvůli sobě samé. Učila jsem si všímat těchto myšlenek a pouštět je dál, aniž bych si je u sebe držela a podporovala je. Uvědomila jsem si, že jediná osoba, které to ubližuje, jsem já sama. Šlo to ztěžka, ale hodně mi pomáhalo vědomí toho, že to dělám pro sebe.

Vidím to i u svých klientů, ta chvíli, kdy mohou odpustit, ta úleva, která s tím přichází a nakonec to, jak se cítí šťastnější.
Zkuste do toho jit a sami ucítíte tu úlevu.

Znáte taky tu hořkost nenávidění? povedlo se vám už odpustit? nebo se to teprve učíte?

Míša