úterý 14. června 2016

Rada 6. Stopněte to!

Jen málo věcí je tak stresujících, jako když se ocitnete pod tlakem a nemůže si od něj ani na chvilku odskočit. Nároky jsou veliké, musíte řešení vymýšlet na místě. Zvláště náročné jsou pak situace, kdy s někým mluvíme tváří v tvář a on po nás potřebuje nějaké rozhodnutí, zrovna teď, v tuto chvíli. Jak moc by si člověk přál v takovou chvíli říci prostě a jednoduše STOP a dát si chvilku na zklidnění, či rozmyšlení. Ale to přeci nejde! Nemůžete si dovolit odcházet z jednání, či si před těžkým rozhodnutím dopřát pár chvilek na "vychladnutí".

A nebo můžete?

Jednou z metod, které můžete najít v knihách Inner game of stres je technika STOP. 

Jak tato technika vlastně funguje?

"STOP je překvapivě jednoduchý nástroj, který znamená přesně to, co říká: Zastavte nevědomé působení hybného momentu, který na vás působí, a začnete jednat vědomě" (Inner game of stres)

Celá technika se skládá ze 4 částí:

  1. Podívejte se na vše s odstupem. Oddělte se od situace, ve které se zrovna nacházíte.
  2. Zhodnoťte, jak situace doopravdy je, z čeho jsem vystresován, jaké mám možnosti, čemu musím čelit, jaké jsou mé priority.
  3. Uspořádejte si myšlenky - jaké budou vaše konkretní kroky.
  4. Pokračujte - s ujasněnými myšlenkami pokračujte dále.

Jakmile si dovolím se alespoň na chvilku zastavit, tak právě během tohoto momentu můžu vystoupit z toho všeho, co se kolem mě děje a podívat se na celou věc s odstupem. Emoce se zklidní a najednou můžu přemýšlet bez tlaku. Dost často si uvědomím drobnosti, které jsem ve všem tom jednoduše přehlédla.  Mé další rozhodování je nyní očištěno od znehybňujících myšlenek a emocí. S jiným pohledem se před námi otevírá i více možností. Otázkou zůstává, jak si například během rozhovoru vyjednat onu chvilku... někdy stačí jednoduše říci, že potřebujete na toaletu, jindy zase může stačit hluboký nádech a výdech. Někdy si můžete zkusit skutečně zažádat o pár minut na rozmyšlenou, konkrétní řešení je už jen na vás. 




Co tím získám?

Pokud se naučíte dopřát si chvíli na rozmyšlenou a zklidněnou STOPka nám umožní uchovat si rovnováhu a získat náhled na problém. Pokud chcete zařadit tuto techniku do každodenního života, můžete si ji dopřát na začátku i na konci každého dne, kdy budete moci zhodnotit, co vás čeká a jak to chcete provést, případně jak jste s řešením byli spokojeni. 

úterý 7. června 2016

Rada 5. Přetočte to!


Všichni občas zažíváme během dne nepříjemnosti, které nám dokážou pěkně zkazit náladu. Ujede nám tramvaj a my víme, že na schůzku přijdeme pozdě, tak dlouho se hrabeme z postele, až zaspíme, zabouchneme si byt bez klíčů s mobilem uvnitř. Nejedná se sice o žádné "tragédie", vnitřně nás ale umí pěkně rozhodit.
Zdroj: richardhusovsky
Otázka je, proč nás tyto věci tak rozhazují, proč je nedokážeme hodit za hlavu a jít dál. Většinou se automaticky spustí lavina negativních myšlenek, které se na sebe cyklí jako divé, to už je bohužel jejich dobrým zvykem. Jsme nervózní, rozhození a těšíme až bude den u konce. Co je dobré, cyklit se je dobrým zvykem i u pozitivních myšlenek.
V takovýchto situacích je třeba se zamyslet nad tím, jestli je tento přístup opravdu ten nejlepší, jestli bychom se v dané situaci přeci jen nemohli soustředit na pozitivní stránku věci. Možná si říkáte, že u některých situaci žádná pozitiva nejsou, záleží však jen na úhlu vašeho pohledu. I tak těžká věc jako vlastní nemoc, nám může něco přinášet, i kdyby se jednalo o větší soudržnost rodiny. Zmeškaná tramvaj může znamenat i hezkou procházku a den bez mobilu na jednu stranu může být i splněný sen (vždycky je nějak možné dát ostatním vědět, že dnes mě bohužel nezastihnou).
Co tím získám?
Při soustředění se na pozitivní stránku věci, kterou nám daná situace může přinášet, se nám podaří neulpívat v negativních myšlenkách, naopak při "přetočení" situace můžeme získat příjemné pocity a zažívat nové situace, které by nám za normálních okolností zůstali skryty.
Naše mysl a tělo opět budou odolnější vůči každodenním stresorům, protože se jimi zkrátka a lehce nenecháme převálcovat.
Chce to trochu cviku naučit se hledat to dobré i tehdy, kdy se nedaří vše podle našich představ, ale zkuste to. Získáte tak více kontroly nad svým vlastním životem.

úterý 31. května 2016

Rada 4. Plánujte!

Time management, plánování, rozvrh, to do list, úkolníček. Ačkoliv tomu dáváme různá jména, vždy je cílem stejná věc. Zvládnout denní plán a splnit úkoly, které jsou potřeba udělat.  V současné době jsou všechny tyto činnosti nejenom velmi populární, ale nalijme si čistého vína, také užitečné. Na internetu narazíte na nepřeberné množství "to do" listů a návodů. Má to skutečně něco do sebe, když před sebou vidím seznam, umožní se mi to lépe koncentrovat na práci, kterou musím zvládnout a navíc vždy, když si mohu odškrtnout něco, co jsem měla naplánováno, těší mě to. 
www.designeatrepeat.com
Naše plánování se však bohužel většinou týká hlavně povinností. Co kde hoří, dokdy musím odevzdat zprávu, kdy vyřídit kupu mailů, kdy je jaká zkouška, či co je třeba nakoupit. Ačkoliv práce a domácnost pro nás mohou být koníčkem, i tak jsou tyto činnosti pro nás náročné, co se energie psychické i fyzické týče. A znám jen málo lidí, kteří by skutečně s čistým srdcem mohli říci, že při práci, studiu, nebo péči o domácnost skutečně relaxují.
Stále častěji v tom všem shonu zapomínáme na věci, které nám dělají dobře. Ono, ne že bysme na ně až tak zapomínali, jako že na ně nemáme čas. Přeci jen, četba beletrie může počkat, oproti tomu odevzdat zadanou práci má svůj termín. A jak čas míjí, je stále těžší si na naše radosti udělat čas. Do "to do" listů se prostě málokdy dostane "udělat si hezký večer".
 Je velmi důležité, abychom do svého seznamu dne uměli napasovat také věci, které děláme rádi a "nabíjejí" nám baterky. Diáře clever minds dokonce pracují s tzv. 25. hodinou, kde si poznamenáte věci, které ten den určitě chcete stihnout a které vás těší. Mě osobně tato forma velmi vyhovuje, umožňuje mi na sebe nezapomenout.
Co tím získáte?
Pokud ve svém diáři máte poznamenáno, že si večer dáte horkou koupel nebo si zahrajete na chvíli oblíbenou hru, nároky pracovního dne se zvládají mnohem snadněji a vytváříte si dobrou základnu (dobíjíte baterky) pro následující dny. Pro dlouhodobé zvládání stresu je důležité mít na co se těšit a nenechat se převálcovat pouze povinnostmi.
Jedná se o další z kroků, které vám budou pomáhat lépe zvládat stres a nenechat se jím zahltit.

pátek 27. května 2016

Rada 3. Střídejte je!


Nevím, jestli i vy se sebou máte následující zkušenost, já každopádně ano. Když vím, že mám před sebou nějaký úkol, nemůžu od něj odejít, dokud není hotový. A to i za cenu, kdy nad ním trávím již několikátou hodinu a je zcela očividné, že bych potřebovala nový náhled. Pak jsem vyčerpaná, naštvaná a vystresovaná, protože má práce nebyla prozatím úspěšná. Malá apokalypsa nastává tehdy, když se nejedná o jednorázovou záležitost, ale můj denní program. Naštěstí to nejsem pouze já, kdo sám se sebou tuto zkušenost má, a proto si dnes můžeme říci o technice pomodoro.
V čem tato technika spočívá? Jednoduše v rozdělení časových úseků na 25 minut intenzivní práce a následných 5 minut odpočinku - ideální je, když se vrhnete na zcela odlišnou aktivitu. Až si tuto sekvenci zopakujete 4x, je čas na delší pauzu - klidně jedno celé pomodoro - tzn. 30 minut.
Co tím získám?
  • Naučíte se intenzivní práci na konkrétním úkolu. Nebude vás rozptylovat telefon ani internet, protože 25 minut zvládnete pracovat bez přerušení.
  • Při změně činnosti ulevíte mozku a dopřejete mu chvilku odpočinku. Díky tomu lépe pracujeme a nejsme tak zavaleni.
  • Mozek pracuje i když se na danou věc konkrétně nesoustředíme. Díky "AHA" momentu můžeme i během krátké procházky přijít z ničeho nic na rozřešení otázky, se kterou jsme si doposud marně lámali hlavu.

úterý 24. května 2016

Rada 2. Spěte!

Naše tělo potřebuje přiměřenou dobu spánku k tomu, aby se dostatečně regenerovalo a nabralo síly do dalšího dne. Obecně se říká, že by to mělo být mezi 6-8 hodinami. Individuálně se naše potřeby liší. Stále častěji se ale setkávám s lidmi, kteří mi tvrdí, že spát 4 hodiny jim zcela stačí, v ruce většinou svírají velký hrnek kávy a mají temné kruhy pod očima. Jedna věc tedy je, kolik spánku si dovolujeme vzhledem k povinnostem a nabitému rozvrhu a kolik hodin spánku skutečně naše tělo potřebuje.


Zdroj: officeyoga

Některé věci prostě tak jsou, i když se o nich snažíme debatovat a strašně by se nám hodilo, aby to bylo jinak. Když nemám čas na to, dopřát si dostatečnou dobu spánku, tělo a mozek jsou prostě ovlivněny, bez debat, prostě to tak je. Snaha dohnat tento spánkový deficit různými nápoji obsahující kofein, není dobrou cestou. Naše tělo si spánkový deficit stejně vybere, akorát že bude potřebovat dospat mnohem více hodin, než o které tzv. přišlo. Namísto 2 hodin jich budete potřebovat 4 abyste dohnali to, co vám chybí.
Když tělu nedopřejeme dostatečné množství spánku, jsme oslabeni vůči nárokům každodenního života. Nevinná narážka od kolegy nám najednou může zkazit celý den, pracovní doba se zdá k nevydržení, ostatní lidé jsou nesnesitelní a partner to schytá pomalu i za "dobrý večer". Naše frustrační tolerance klesá a my jsme stresem ohroženi mnohem více, než jindy.

Ubírat si spánek je vlastně ukázkou špatného plánování času a odsouvání svých vlastních potřeb do pozadí. Nakonec to pro nás není ani výhodné, protože nám práce trvá delší dobu, zhoršuje se nám nálada, jsme zranitelnější vůči působení stresových faktorů a nakonec se stejně tělo přihlásí o to, co mu právem náleží a celkově máme tedy méně času na sebe a svůj volný čas.
Co tím získám?
Pokud budete tělu dopřávat dostatečné množství spánku, tělo a mozek budou v lepší kondici a vy budete schopni podávat nadprůměrné výkony. Při únavě se váš výkon i nálada zhoršují a práce, která by vám jindy zabrala hodinu, se protáhne na tři. Budete mít lepší náladu a celkově se budete cítit lépe. Také vám zbyde čas na vás a na to, co děláte skutečně rádi.
Tip:
Ideální je, pokud zvládnete zavést pravidelný čas usínání a probouzení.
Pokud máte problémy s usínáním, tak alespoň dvě hodiny před spánkem nepijte kávu, sladké limonády a nejezte. Pokud rádi pijete čaj, vyhněte se pak tomu černému.

čtvrtek 19. května 2016

Rada 1. Nakrmte mozek

V krku máte "knedlík", když stojíte, je to tak 50:50 že omdlíte, slzy máte na krajíčku a zdá se vám naprosto nemožné otevřít ústa a něco pozřít?

Výše uvedená situace je sice trochu extrémní, ale z vlastních zkušeností i zkušeností mých blízkých, mohu s čistým srdcem říci, že i takto to někdy může vypadat. V takových situacích je představa, že něco sníme, až komická.
Já jsem si svou vrcholnou nervozitu prožila v období státnic, kdy jsem skoro se slzami v očích kousala ráno müsli tyčinku, pamatujíc na slova mého profesora psychologie: "i kdybyste se měli zadusit, prostě ráno něco snězte, pokud chce, abyste odvedli nějaký uspokojivý výkon". A měl pravdu, opravdu mi to vždy pomohlo, a nejenom mě.

Pravdou je, že i mozek potřebuje energii a zvláště ve dnech, kdy od něj očekáváme velký výkon. Ať už se jedná o důležitou prezentaci, zkoušku, pracovní schůzku, či jinou neméně důležitou životní situaci. Dokonce si pamatuji, že tehdy pan profesor svá slova doložil studií, která skutečně potvrzovala význam snídaně na úspěšnost. A na studie já vždycky tak nějak slyšela. Přeci jen, hmatatelné důkazy jsou hmatatelné důkazy, že.
Zdroj: fitzena.cz
Pokud dodáte mozku energii, bude pracovat lépe a efektivněji. Nebudete tudíž zvyšovat šanci tzv. oken a celkově budete sebejistější. Ne nadarmo se říká, že snídaně je nejdůležitějším jídlem dne.
Co tím tedy prakticky získáte? Vymyslet projekt vám bude trvat kratší dobu, udržíte snadněji pozornost, látku se naučíte rychleji, budete mít lepší náladu a budete odolnější vůči stresovým podnětům a tudíž i úspěšnější.
Samozřejmě jsou jídla, která jsou více či méně vhodná, asi sami cítíte, že dojíst pizzu od večeře nebude zrovna správná volba. Vhodná jsou jablka, banány či jiné druhy ovoce, ovesné produkty, celozrnné pečivo, mléčné výrobky, vejce, či ořechy. Na co by jste také neměli zapomínat, je ráno se pořádně napít vody a zavodnit organizmus.
Není to samozřejmě pouze o snídaních, základem by pro nás mělo být pravidelné a kvalitní stravování tak, aby naše tělo bylo aktivizované a neupadali jsme do únavy, ze které se zoufale snažíme dostat pomocí kávy, energetických nápojů, či jiných energetických prostředků. Ale co takhle snídaní alespoň začít? Nakonec se z toho může stát i příjemný rituál.

úterý 17. května 2016

Zatočte se stresem v 10 krocích

Tímto článkem začíná 10 dílná série článků, které budou uveřejněny každé úterý a čtvrtek. Dozvíte se několik typů, které vám při pravidelném dodržování umožní nezatěžovat své tělo a mysl větším stresem, než je vůbec potřeba. Navíc určitě znáte i ze svého života, že čím více ve stresu jste, tím snadněji vás rozčílí i maličkosti.

Možná mi teď v duchu oponujete tím, že když pracujete ve stresu, jste výkonnější. A měli byste pravdu. Stres nám skutečně za určitých okolní může pomoci dosahovat lepších výsledků. Jak ale říkám, za určitých okolností....

Jendou s těch okolní například je, jak moc je stres velký. Do určité míry nás může budit k lepším výsledkům, ale ve chvíli, kdy přeroste určitou hranici, nás naopak zneschopňuje a naše výkonnost prudce klesá. A vzhledem k tomu, že nikdy nemůžeme říci, kdy onu hranici překročíme, riskujeme velký neúspěch. Na tom, kde se hranice zrovna nachází, má mimo jiné vliv náročnost úkolu, co vše na nás ještě leží (nedořešené záležitosti), náš zdravotní stav, mezilidské vztahy a třeba také to, jak jsme se vyspali a jestli nejsme hladoví. Spoléhat na to, že ve stresu jsem produktivnější, tedy není nejrozumnější řešení.

Druhou okolností, řekla bych ještě závažnější, je vliv stresu na náš zdravotní stav. Při stresu se naše tělo ocitá ve stavu nepřirozeného napětí. Mozek vnímá ohrožení a proto spustí reakci, která začne produkovat stresové hormony. Touto aktivaci se nám zvýší srdeční tep a tlak krve. Krev proudí přednostně do svalů. Naše tělo se připravuje na jednu z reakcí boj, nebo útěk. Přerušuje se proces trávení potravy, imunitní systém se stává méně aktivní. Při dlouhodobém stresu se také tlumí sexuální a reprodukční funkce. Díky těmto opatřením jsme mohli přežít. Pokud působí tyto změny v našem organizmu dlouhodobé, místo ochrany pro nás začínají být nebezpečné. 

Asi si sami umíte představit, jakým onemocněním se otevírají dveře, pokud se stres stane chronickým. 

V dnešní době se snažíme žít zdravěji, do stravy začleňujeme více zeleniny i ovoce, snažíme se méně kouřit, nepít alkohol a pravidelně cvičit. Často se ale necháváme ovlivňovat jiným nebezpečím, které přichází přímo z našeho těla a to STRESem.

Cílem série těchto článků bude zavádět do vašeho života několik jednoduchých praktik, které vám umožní držet stres na snesitelné rovni a vyhnout se chronickému působení. 

Doufám, že vám následující rady budou nápomocny.

Míša

čtvrtek 12. května 2016

A volbou číslo 1 se stává..

Když jsem byla hodně malá, chtěla jsem být uklízečkou v McDonaldu. Od sestry jsem totiž věděla, že maminka jejího spolužáka je  uklízečka a mají doma spoustu toaletního papíru (kdoví proč mi to přišlo atraktivní), další věc byla hamburgery zadarmo pro celou rodinu, které bych vždy (alespoň podle mých představ) donesla domů. 

Na základní škole mě to začalo táhnout ke zvířatům a jako jediné možné povolání mi přišlo být veterinářkou. Když jsem pak zjistila, že k této práci patří i uspávání zvířat či jejich operace (nejenom mazlení), došlo mi, že ani tudy cesta nepovede. Pokud nechci žít na farmě plné nechtěných zvířat.

Na gymnáziu (kam mě vedla skutečně jen znouzecnost) jsem se rozhodla využít jediné talenty, které jsem měla - zpěv a komedianství. Už jsem se viděla na "konzervě". Tento sen skončil ve čtvrtém ročníku, kdy jsem se na Italské diskotéce hlasově rozparádila tak, až jsem si poškodila hlasivky. 

A tak jsem stála před velkým rozhodnutí. Co teď budu dělat? Gympl měl být přece 4 roky na víc, abych se rozhodla. 4 roky uběhly a já byla na začátku. O uklízečce už jsem měla jasno, ale napadaly mě věci jako doktorka (z krve mi není dvakrát nejlépe) a nebo učitelka českého jazyka (dodnes mi není jasné, proč mi tohle vůbec přišlo na mysl). 

Bylo po maturitě a já se chystal na univerzitu do Plzně. Dodnes si pamatuji to zoufalství, když jsem seděla na zápisu, četla zapisované předměty a měla chuť utéct. Nevěděla jsem sice, co bych chtěla dělat, ale tohle to rozhodně nebylo. 

Vlastně, není úplně pravda, že bych nevěděla, co chci dělat, jen mi to přišlo...nedosažitelné. Ve třetím ročníku jsem si při výběru seminářů řekla " psychologie osobnosti? to zní zajímavě" a bylo to. Láska na první hodině. Přišlo mi to úžasné, v něčem prosté, ale vlastně neuvěřitelně komplikované. Mohla bych u toho skutečně pomáhat lidem a jako bonus - nikde žádná krev. Jenže mě historky o nemožnosti přijetí, opakovaných neúspěšných pokusech tak moc odradily, že jsem prostě byla přesvědčená o tom, že něco takového bych nikdy nemohla zvládnout, když jsem se nepřipravovala od základní školy a nemám v rodu Freuda. 

Kdyby to bylo jen na mě, nevím jak by můj život vypadal. Budu upřímná, kdybych tehdy neměla podporu v lidech kolem sebe, nevěřila bych si nikdy dost na to, abych to vůbec zkusila. Potřebovala jsem dodat něco, co mě samotné chybělo.

O 7 let později, moudřejší než na začátku, mohu říci, že jsem neskutečně vděčná za celou tuto cestu. Dovedla mě až sem. A i když se o této větě, alespoň mezi uchazeči na psychologii proslýchá, že ji NIKDY nesmíte říci, protože vás pak nepřijmou. Je pro mě opravdu nejdůležitější, že za svou prací vidím výsledky, které někomu pomohou, aby měl o něco lepší život. A to je pocit k nezaplacení.

A co když vám před očima utíká nějaká příležitost, nebo i život samotný. Může za to nedůvěra, nebo prostě jen nemáte dost odvahy? Pokud vás tyto otázky napadají, víte, že chcete něco změnit, zkuste najít odpovědi. Hlavní je rozhodnout se něco s tím dělat.

Cestou pro vás může být i například i terapie. Nakonec, jsme tu pro vás, abychom vám pomohli být spokojení. Nebojte se využít všeho, co vám může pomoci nasměrovat váš život tak, jak sami chcete.

Míša

úterý 3. května 2016

Vztahová odyssea

Jestli se s nějakým tématem setkávám dnes a denně, jsou to vztahy. Jakékoliv. Vztahy naplňují celé naše bytí. Nedá se jim vyhnout. I kdybyste žili na pustém ostrově, jedna z hlavních věcí, o kterých budete přemýšlet, budou právě vaší blízcí - ať vám schází, či naopak jste radostí bez sebe, že od toho člověka máte klid. Člověk je přeci jen tvor společenský. Když jsme dlouho sami, někdo nám prostě chybí. Spoustu věcí, které jsou pro nás dobré, děláme jen díky tomu, že náš život má smysl právě kvůli někomu, s kým mohu sdílet svůj život. Zároveň to jsou zrovna vztahy, které nám v životech někdy dělají největší problémy a my se s nimi musíme učit zacházet. 

V tomto článku bych se ráda věnovala právě těm vztahům, které nás v dospělém životě provázejí nejintenzivněji... těm partnerským, protože s čistým srdcem mohu říci, že ty nám často dělají ty největší vrásky. Z hlediska vývojové psychologie je pro nás v určitých životních období hlavní vývoj intimity s partnerem, vývoj vztahu, vznik rodiny a následně i pocit toho, že jsme něco ze sebe předali dále a to na tomto světě zůstane. Jen na tomto můžeme vidět, jak je pro nás důležité, mít někoho u sebe, s kým všechny tyto věci budeme prožívat. 

Z hodně úst často slyším, že najít si partnera není jednoduché. Všichni jsou buď zadaní, divní, nebo to zkrátka nějak nepasuje. Často tak potencionální vztahy končí ještě dříve, než měly čas vůbec začít. Nikdy nepřijde onen vysněný muž, či žena, kteří by byli tou naší druhou částí duše, kterou tak úpěnlivě hledáme. A tak často lidé zůstávají osamělí, protože zkrátka nenašli toho pravého, nebo "to" vyprchalo" a tak vztah ukončili. 

Vlastně je to o neustálém hledáni něčeho, co zapadne. A právě proto mají lidé často problém najít někoho, s kým by chtěli být ve vztahu a s kým by jim to "klapalo". Hledat dokonalou kompatibilitu bychom totiž mohli donekonečna. Málokdy ale existuje. Jistě, na spoustě začátcích hraje hlavní roli vášeň a jiskra, ale když vyhasne, nebo se rozhoří tak moc, že nás spálí, co dál? Na čem vztah drží?

lasko_nech_mejit
Zdroj: mladazena.maminka.cz

Pokud oba dva na vztahu i nadále nepracují, nestane se pravděpodobně nic jiného, než jeho ukončení. Stejně jako vše je totiž i vztah něco, na čem musíme (někdy dost usilovně) pracovat. Důležité je hlavně to rozhodnutí, že mi za tu práci ten druhý stojí a že do toho chci energii absolvovat. I ve funkčním vztahu nemusí být vždy vše jen růžové. Můžeme si dovolit někdy pochybovat, být naštvaní a je zcela v pořádku, pokud občas budeme cítit potřebu být sami. 

Nebojte se tedy, pokud na první schůzce nebudete mít pocit, že tohle je ten jediný/á na světě. Nebojte se, pokud budete mít pocit, že styl oblékání či účes by podle vás mohli být lepší. Na všech vztazích je potřeba pracovat a třeba by se mohlo stát, že tu svou spřízněnou duši odeženete, protože byl na první schůzce nervózní a řekl hloupý vtip, nebo měl zrovna odlomený kus předního zubu a zubař mu ho ještě nestačil dodělat. 

Nečekejte tedy na dokonalost, udělejte si to tak, jak to mít chcete. Na to je samozřejmě ale potřeba snaha obou dvou. Zvláště v dlouhodobých vztazích máme tendence upadnout do stereotypu a než se nadějeme, už se naše životy až příliš rozešly a my si mnohdy nemáme ani co říct. V takových chvílích může pomoci otevřená komunikace a někdy i pomoc odborníka - pokud o sebe navzájem nechceme přijít.

Jak už ráda říkám, rozhodnutí je hlavně na vás. Nebuďte ve svém životě pasivní obětí okolností, udělejte vše proto, aby věci byly takové, jaké je vy sami chcete.

Míša

úterý 19. dubna 2016

Nesnesitelná tíha rozhodnutí

Volba. Mám zvolit tak, či onak. Učiní mě tato cesta šťastnou? Je to opravdu to nejlepší, co mohu udělat? A co když se rozhodnu špatně...?

S rozhodováním se pojí spousta otázek, na které nám nikdo nemůže předem dát odpověď, ta se vyjeví až s časem. A právě tato nejistota je něco, co často činí z rozhodování utrpení. Nemám ráda ten moment, kdy si musím vybrat, musím, protože jinak to nejde. S rozhodnutím, jaké udělám, na nás totiž padá velká odpovědnost. Máme být zodpovědní za něco, o čem ani nevíme, že se stane. Máme věci pustit pevně z rukou.

Pokud vám předchozí řádky připadají v něčem povědomé, pravděpodobně je pro vás také obtížné učinit rozhodnutí. A nemluvím teď pouze o těch každodenních rozhodnutí, která musíme pravidelně činit. Například které boty jsou vhodnější, či jestli si dám k obědu středně propečený steak, či salát bez zálivky. Taková rozhodnutí, ač jejich dopad není tak markantní, mi často také dělají problém. V tomto článku mluvím o těch velkých, která mají potenciál ovlivnit celý váš život. A vlastně nejenom ten váš, ale i vašich blízkých. Jak teprve naložit s nimi....

Nesnesitelná tíha rozhodnutí, tak tomu říkám já.

Jak se tato tíha dá udělat snesitelnou? 

Pokud se na věc podíváme hlavně z racionální stránky, můžeme zvažovat jednotlivé důležité body a udělat si prostý seznam pro a proti, podle našich priorit. Tak na to skutečně může jít logicky, to ale zpravidla nestačí. To bysme to měli moc jednoduché. Musíme zvážit i emocionální dopady našeho rozhodnutí: Chci to udělat? Jak mi bude poté? Co když se rozhodnu špatně? Právě tato stránka věci často dělá neplechu. 

I já jsem byla v nedávné době vystavena jednomu nelehkému rozhodnutí. A tak jsem si na něj vzala čas, který jsem potřebovala. Po dlouhých a nelehkých úvahách, jsem se nakonec rozhodla upřednostnit sebe a své blízké, i když to znamenalo opustit něco, co mám velmi ráda.

A jestli mě někdy napadne, že jsem se rozhodla špatně? Nebudu vám lhát, napadne mě to několikrát do týdne. Zároveň ale hluboko v nitru cítím, že to bylo jediné správné rozhodnutí, alespoň pro danou chvíli...

A tak vám přeji, abyste u vašich budoucích rozhodnutí vždy našli tu jistotu, že možná děláte chybu, ale že i s tou se případně zvládněte vypořádat. To chce totiž pořádnou víru v sebe sama. 

Míša

čtvrtek 17. března 2016

Hlavně nevybočovat!

Před několika lety jsem se rozhodla nepořídit si do bytu televizi. Zdánlivě nepodstatné a osobní rozhodnutí. Za ty roky, kdy stále televizi nemám, jsem se setkala s širokým spektrem reakcí, od nejjednodušší "cože, ty nemáš televizi" až po "a potřebuješ půjčit peníze, aby sis ji mohla koupit?" Je těžké stále dokola vysvětlovat, že je to mé vědomé rozhodnutí a že to tak stále chci, je těžké stále dokola opakovat, "ne tu reklamu jsem neviděla, nemám televizi". Je těžké tomu všemu čelit a přitom se jedná pouze o televizi... A nebudu vám lhát, párkrát mě napadlo, že by bylo jednodušší si ji buď koupit, nebo o tom lhát.

Jak je pak těžké ustát si jiná životní rozhodnutí, která tak úplně nezapadají do společenského stereotypu? Single život, bezdětné manželství, partnerství bez uzavření sňatku, zásadní změna kariéry, volba kariéry před rodinou a další "netypická rozhodnutí"?

Když žijete odlišně, než lidé kolem vás, vždycky to s sebou přináší otázky. Otázky od rodiny, přátel a dalších lidí. Tyto otázky jsou často naprosto nevinné, ale někdy také ne. Mohou být nevinné, ale i útočné a každopádně vytvářejí určitou formu nátlaku. A tento nátlak, ten musíte zvládnout ustát a držet se svého. Teprve když toto ustojíte, můžete si žít po svém. Bez pocitů viny a méněcennosti. V praxi to pak znamená to, že se necítím jako neschopná žena, když nemám trvalý vztah a nebo jako muž bez kariéry, když zůstanu doma na mateřské dovolené, místo své ženy.
http://3.bp.blogspot.com/-YFxKybL-m-k/VMaZVmiim5I/AAAAAAAAT1w/Yz4EAOCn0DY/s1600/tumblr_n6hv9vwi5P1syxbjco1_1280.jpg
Zdroj: google.com

Život ve vyjetých kolejích přináší jistotu a klid. Přináší ale všem, kdo ho žijí, také štěstí? Možná ano a možná ne, o tom zdali jsme s něčím spokojení rozhodujeme přeci jenom my sami.
Pokud ale víte, že tato cesta je ta, kterou chcete jít, nebojte se jakékoli narážky vydržet. Pokud si jste jisti svým rozhodnutím, je o mnoho lehčí ustát i nepříjemné otázky a reagovat na ně s lehkostí a úsměvem. Pak vám totiž nemohou ublížit a brnknout o tu citlivou strunku, která je kdesi hluboko uložená.

Jestliže žijete po svém, nejdůležitější si je být jistý tím, že to tak sám chci a že takhle jsem spokojený a šťastný.  A pokud je to jinak, vždycky je možné, v tom nezůstat sám a situaci řešit. S partnerem, přáteli, rodinnou, nebo odborníkem. Rozhodnutí je jako vždy na vás. 

Chcete to tak?

úterý 8. března 2016

Jak narušit stereotyp

Bylo období, kdy na mě ze všech stran mrkalo: "opusť svou konformní zónu", " magické věci se stávají mimo náš kruh stereotypu". Vzhledem k tomu, že stejně jako většina dalších lidí si i já libuji v mých zajetých kolejích, vždycky mě tyhle obrázky tak trochu popichovaly. Jako kdyby na mě volaly, že o něco přicházím, když se držím toho svého. A přitom co si budeme nalhávat, v tom našem známém je hezky, teplo, je to prostě bezpečí... Zjistila jsem, že i ve změnách se nakonec můžu cítit bezpečně, důležité je, že si změny mohu dávkovat podle svých potřeb.
Zdroj: http://www.stobklub.cz/
Proč je tak těžké dělat změny?

Při domácím násilí se lidé většinou diví, že týraná osoba zůstává s násilníkem. Na začátku ji lidé nabízejí pomocnou ruku a když pak opakovaně vidí, že se stále vrací domů k bití, ztrácejí energii a obrátí se proti ní zády. Začnou si myslet, že to asi sama chce. Ve skutečnosti je strach z neznámého, co by nastalo po opuštění tohoto stereotypu, mnohem děsivější. Ta jistota, že vím, co mě čeká, i když je to hrozné (ale zvládnutelné), je lepší, než riskovat, že na tom budu ještě hůř. Je mnohem děsivější udělat krok do neznáma, než večer trpět strachem a bolestí.

Sami vidíte, jak strach ze změny v nás může být hluboce zakořeněn, tak moc, že jsme ochotni i vydržet mnoho nepohodlného a být i nešťastní, protože to je náš život. 

Jak tedy najít odvahu?
Jak najít odvahu změnit to, s čím nejsem spokojená? Většinou to začne rozhodnutím. Uvědoměním si toho, že se mi něco v mém životě nelíbí. Tato nespokojenost se většinou projevuje záludně, jinak, než bychom čekali. Tu nějaké bolesti zad, či hlavy, kolísání nálad, zdravotní problémy, únava... I to můžou být ukazatelé toho, že v mém životě se děje něco jinak, než bychom si přáli. 

Změny skutečně mohou být děsivé, na druhou stranu se mi zdá děsivější prožít svůj život v nespokojenosti. A když se někoho pak zeptáte, jestli litoval svého rozhodnutí změnit práci, naučit se něco nového, či navštívit terapeuta za účelem změny svého současného stavu a třeba i pro dodání odvahy pro větší změny. 

Chci vás na tomto místě podpořit, abyste na změny nemuseli být sami a abyste se k nim zvládli odhodlat, i když vás samotné nahlodávají pochybnosti. Abyste se měli na koho obrátit a nebáli se požádat o pomoc, když to budete potřebovat. Terapie nakonec není nic jiného, než péče o sebe, kterou sami sobě věnujete. 

Takže jako vždy je to o našem rozhodnutí, chci žít život ve kterém nejsem spokojená? Nebo udělám ten krok k tomu, abych tuto situaci změnila?

Míša

úterý 1. března 2016

Diagnóza... pomoc nebo zneschopnění?

Úzkostná porucha, panické ataky, deprese, sociální fóbie, narcistická porucha osobnosti, psychopat, schizofrenik. Asi všechny tyto názvy znáte, minimálně si určitě pod těmito slovy něco konkrétního představíte. Společný název pro tyto pojmy jsou diagnózy. Kde se berou a k čemu slouží? Může mně, normálnímu člověku být prospěšné, když mi někdo přiřkne nějakou nálepku? Jak to vlastně může ovlivnit můj život?

Někdy vás život může svými spletitými cestami zavést například až do ordinací psychiatra, do psychiatrické léčebny, nebo i ordinace psychologa, který s vámi pracuje na platbu přes pojišťovnu. Abyste si léčbu či hospitalizaci nemuseli hradit sami, musí vám být stanovena diagnóza, tak to prostě je. Někdy vám je diagnóza stanovena i bez psychologického vyšetření, na základě pozorovatelných vzorců chování. 

Na stanovení diagnózy mají odborníci odlišné názory. Pro některé to znamená překážku, jak se dostat k podstatě člověka, jiní zase pracují hlavně s diagnózou, která je pro ně klíčová. Já se nacházím na pomezí těchto dvou cest. Nemám ráda proroctví - ten má hraniční poruchu osobnosti, tak je to jasné, že nemůže mít fungující vztah. Ráda zastávám ten názor, že každý z nás má v životě na výběr, a to, že mi někdo dá nálepku, neznamená, že s tím nemohu nic udělat. 

Diagnózy se navíc vyvíjejí na základě toho, kdy a kdo vás testuje. Většina klientů v mé práci si nejdříve prošla diagnózou schizofrenie, než jim po delší době přiřkli poruchu osobnosti. A věřte, že vyrovnat se ani s jednou z nich, není lehké. 

Diagnóza ale není něco, co slouží pouze ke komunikaci mezi odborníky, našla si své místo i mezi běžnou veřejností, nicméně stejně jako všechny veřejně používané pojmy, i ona může být vlivem běžného užívání změněna do jiné polohy, než která ji byla původně stanovena. V současné době může mít ve veřejných kruzích diagnóza určitý negativní podtext, zároveň někdy může přidávat na zajímavosti. Pokud je někomu stanovena diagnóza, řekneme si, že už to má svou váhu. Několik známých bloggerek, českých i zahraničních, zcela otevřeně mluví o svých diagnózách typu úzkostná a panická porucha. Reakce jejich čtenářů jsou pak vesměs pozitivní, v těchto příbězích se lidé nacházejí a následně si uvědomují, že je trápí úplně ta samá věc. Diagnóza je však v některých případech jen honosný název pro něco běžného. 

Mám pocit, že mít splín, je mnohem lepší, než mluvit o depresi a místo antidepresiv je mnohem lepší dát si dobrý čaj a být s blízkými lidmi. Je to nakonec jen na nás, jak se rozhodneme k věcem stavět. Zároveň musíme stát čelem k tomu, co se může stát, pokud budeme i nadále používat diagnostické nálepky i na místech, kam nepatří. Časem tyto diagnózy budou překrouceny do nepřirozené polohy a hrozí také nebezpečí, že si náš stav bude vykládán závažněji, nebo bude naopak bagatelizován. 


Míša

úterý 23. února 2016

To že jste paranoidní ještě neznamená, že po vás nejdou


To že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou

Vzpomínám na své první setkání se paranoidním pacientem. Probíhalo v psychiatrické léčebně a já jsem v pozici stážistky tiše seděla v koutě pracovny a sledovala psychologické vyšetření. Pacient byl přesvědčen, že ho jeho spolubydlící pronásledují a chtějí docílit toho, aby se zbláznil. Všechny profily na seznamkách byl v jeho realitě jeden člověk, lidé přehrávali scénky z jeho života před jeho oknem a do bytu mu byla vpravena zařízení, která umožňovala přenos zvuku a obrazu. To vše proto, aby jeho spolubydlící mohl prokázat, že je blázen a získat tak jeho byt celý. I jen přítomnost mobilního telefonu v místnosti byl problém.  A ať to všechno působilo sebevíce bizardně, markantní byl hlavně jeho strach a pocit neštěstí. Prostě tam seděl člověk, který se bál o sebe, svoje zdraví, svůj život. Vnímal ohrožení, ale nikdo mu v něm nemohl pomoci, protože mu nikdo nevěřil a odborníci, se kterými se dosud setkal, ať už to byla policie či lékaři, se mu jen snažili vysvětlit, že blázní. Jeho strach byl ale skutečný a i na mě jeho osud lpěl zbytek dne. Bylo to tehdy silné setkání. Jeho budoucnost na dlouho dobu tkvěla v léčebnách, protože mohl být nebezpečný.

A tak to s paranoidními klienty je…těžké. Je těžké s nimi pracovat a být, když se jim snažíte pomoci, jste odmítáni, musíte se předem vypořádat s představou, že při práci s nimi jim nemůžete dopřát okamžitou úlevu... Chce to totiž čas. 

Základní nastavení paranoidního člověka spočívá v nedůvěře v ostatní lidi. Za vším hledají skrytý význam. Pokud nastoupíte na hru o vyvracení jejich paranoidních představ, či dokonce lpěním na tom, že vám můžou věřit, je prvním krokem k vytvoření nedůvěry ve vaší vlastní osobu. Patříte totiž k nim... K těm, co po nich jdou.

Stejně jako spousta jiných poruch i tato se může projevovat na různých úrovních. Můžete být lehce paranoidní, ale to vám nebrání chodit do práce a být ve vztahu, jste schopni mít náhled na to, že možná nejsou vaše představy založené na realitě. Nebo naopak můžete skončit v nějakém zařízení, protože jste napadli pošťáka hasicím přístrojem, protože prostě zazvonil u vašich dveří a vy jste věděli, že vás jde zabít. Když u vás převládá paranoidní nastavení, všechno se vás týká, vaše myšlenka má výkonnou moc a ještě k tomu všemu prožíváte silné pocity viny. Zlomil si někdo nohu? Stalo se to proto, že na něj byl naštvaný.

Být paranoidní v podstatě znamená, že to, co prožívá člověk uvnitř žije tak, jako kdyby se to dělo mimo něj. Jejich bolesti, jsou všude kolem nich. Z toho důvodu ti, kteří v tomto směru mají prožívání narušené více mohou být více než sobě, nebezpeční svému okolí. Díky tomu není výjimkou, že tito lidé končí hospitalizování na dobu neurčitou.

Jak paranoidní osobnost vzniká?

Stejně tak, jako u mnoha dalších poruch osobnosti i v tomto případě můžeme hovořit o souhře genetických, biologických a výchovných faktorů. V rodinách tito lidé pak často zažívají při dospívání pocity neschopnosti ovlivňovat průběh věcí, mohou se cítit ponižování, být rodinným obětním beránkem, nebo vyrůstaní s pocitem, že se zkrátka není možné zavděčit, ať udělají cokoliv.
Na rozdíl od jiných poruch paranoidní lidé jsou schopni žít ve vztazích a mít s jinými lidmi hluboké citové vazby.

A jak tedy vydržet s někým paranoidním, když se v vašem okolí vyskytuje?

Jak jsem zmínila výše, vyvracet někomu jeho paranoidní domněnky je cesta do pekel. Můžete mu zkusit pomoci zjistit, co spustilo tyto jeho představy a vyjádřit pochopení proto, jak se musí cítit. Za těmito představami a agresí jsou často skryté jiné emoce například strach či bezmoc.


Nechci, aby tento článek působil jako kapitola z poruch osobnosti, proto jestli vás zajímá paranoidní nastavená podrobněji, doporučuji vám ponořit se například do Poruch osobnosti od Praška, kde je tato porucha podrobněji příznakově popsána.

Co vy? Zažíváte také občas svoje paranoidní chvilky?

Míša

úterý 26. ledna 2016

Když váš svět pohltí strach

Hrůza, úzkost, děs panika... Tato slova mají jednoho společného jmenovatele a tím je strach. Emoce nenáviděná a v mírné formě (např.horory) někdy i milovaná. Dá se říci, že v dnešní době je pro nás strach spíše obtěžující. Když ho máme, znamená to pro nás nepříjemné fyzické projevy, je nám na zvracení, nemůžeme dýchat či mluvit, chceme se někam ztratit. 

I když současné projevy mohou být pro nás nepříjemné, z biologického hlediska je strach jednou z našich největších výhod. Funguje jako alarm, pokud máte strach, měli byste utéct. Strach nám zajišťuje přežití. Dnes už totiž neprožíváme strach jenom v případech, kdy nám hrozí vážné nebezpečí, ale často se stává naším průvodcem v náročnosti každodenního života. A tak nás strach obtěžuje a chceme se ho zbavit. Ztrácí tím svůj význam a dostává nálepku obtěžující emoce. Sám o sobě je strach, stejně jako ostatní emoce, velmi důležitý a jeho přiměřeně prožívání je zdravé. A zde nastává ono měřítko ... přiměřeně ...

Problém nastává, když se strach změní v úzkost. Tyto dva pojmy mají svou odlišnost zejména v objektu. Za strachem je nějaká reálná hrozba (zkoušky, projev, zdrogovaný psychopat s nožem), prostě víte, čeho konkrétně se v tu chvíli bojíte. Úzkost je oproti tomu nepříjemný pocit, kdy máme silné obavy, cítíme se ohrožení, ale nestojí za tím reálná situace. Víte že se bojíte, víte, že máte strach, ale ne, z čeho konkrétně.

A právě úzkost se někdy stává velkým problémem. Když nevíte čeho se bojíte, je těžké s tím pracovat samostatně. Úzkost je také provázena často velmi intenzivními fyzickými projevy, které jsou různorodé. Můžete očekávat cokoliv od zrychlení tepu až po třes, nemožnost dýchat apod. Často to jsou právě fyzické projevy, co lidi dovede do ordinací lékařů. 

Někdy úzkost zasahuje do života takovým způsobem, že znemožňuje normální fungování. Může se vyskytovat od krátkodobých záchvatů silné úzkosti, které můžeme někdy nazvat jako panika, až po dlouhou chronickou přítomnost těchto pocitů. Při neřešení těchto stavů dochází ke snižování kvality života a často ke znemožnění normálního fungování. 

Dobrou zprávou je, že i s těmito stavy se dá pracovat a nemusíte na ně být sami. První cesta bývá většinou ordinace obvodního lékaře. Cestou k úspěchu je ale konzultovat tyto stavy i psychologem a cestou terapie a případně i léků pracovat na zvládnutí tohoto problému. Je dobré uvědomit si, že s úzkostí nemusíte žít, když nebudete chtít. Může to stát hodně úsilí, ale upřímně, jen málo věcí na světě o které nemusíte usilovat, stojí za to, ne?

středa 20. ledna 2016

Jaká jste osobnost?


Zdroj: http://www.fuxoft.cz/
                                                                                                                                           
Co je vlastně myšleno pojmem osobnost. V knihách můžeme najít spoustu různých definic, u kterých se většinou jen těžce představuje, co se za nimi skrývá. I přes složitou definovatelnost tohoto pojmu máme všichni určitou představu, co osobnost znamená. Už například jen tím, že o někom řekneme "to je ale osobnost" je v tom určitá síla. Osobnost máme každý, je to naše specifické já, které se projevuje v našem chování a jednání. A stejně tak jako většina věcí na světě, i naše osobnost se může v průběhu života "porouchat".

Ján Praško osobnost definuje jako „…individuální soubor duševních a tělesných vlastností člověka, které se utvářejí v průběhu vývoje a projevují se v sociálních vztazích" (Praško, 2003). Osobnost je tedy to, jací jsme a jak se projevujeme navenek. To, že o někom řekneme, že je to osobnost, může být ekvivalent například pro takové vlastnosti, jako je rozhodnost a charisma.

Jednou ze specifických oblastí psychologie je mimo jiné psychopatologie (odvětví psychologie, které ze zabývá zkoumáním duševních poruch). Jedna velká část je věnována právě případům, kdy je tato osobnost určitým způsobem "porouchaná". Poruchy osobnosti tvoří významnou skupinu psychiatrických pacientů. My všichni tedy máme určité specifické charakterové či temperamentové vlastnosti, při poruše osobnosti pak dochází k tomu, že některé z těchto rysů se ve významné míře odchylují od toho, jak to má většina lidí. Mohou se projevovat již od útlého dětství, nebo naopak k jejich rozvoji dochází až v dospělosti. Co se týče příčin, ty jsou různé, od genetických, až po faktory způsobené prostředím.

https://cz.dollarphotoclub.com/
Zdroj: opsychologii

Jak se tyto poruchy projevuji? Zejména pak v mezilidských vztazích, nebo ve vztahu k sobě samému. Obecně se říká, že při poruše osobnosti trpí buď okolí, člověk samotný (v případě náhledu na poruchu) anebo všichni. Jejich výskyt v populaci se podle údajů z roku 2012 pohybuje mezi 11 - 23% populace a to už je poměrně velké číslo.

Poruchy osobnosti jsou rozděleny do několika kategorií, mezi ty specifické patří :
  • Paranoidní porucha osobnosti
  • Schizoidní porucha osobnosti
  • Disociální porucha osobnosti
  • Emočně nestabilní porucha osobnosti
  • Histriónská porucha osobnosti
  • Anankastická porucha osobnosti
  • Anxiózní porucha osobnosti
  • Závislá porucha osobnosti
  • Narcistická porucha osobnosti
  • Pasivně - agresivní porucha osobnosti
V následujících článcích bych se těmto specifickým poruchám chtěla trochu více věnovat. Terapeutická práce je většinou náročná pro obě strany a vždy se jedná o dlouhodobou záležitost. I přes překážky, které léčbu doprovázejí, ze studií vyplynulo (Perry a Bond, 2000), že během léčby dochází ke zlepšení situace, i když postup bývá pomalejší oproti jiným poruchám. 

Ve svém životě už jste se určitě s někým kdo trpí poruchou osobností setkali, ať už se jedná o osobní zkušenost s někým blízkým, nebo jen znáte někoho, kdo se chová zvláštně. V neposledním případě to můžete znát na vlastní kůži. Tak či onak je to téma, které zasahuje všechny z nás.

úterý 5. ledna 2016

Na slovíčku ve Faustově domě

Byl pozdní večer jednoho prosincového dne a já se vydala na přednášku s psychoanalytikem MUDr. Václavem Mikotou Csc., který měl věčer věnovat závislosti z hlediska psychoanalýzy. Milé překvapení bylo, když zabředl mimo jiné do tématu mě blízkého a to do poruch osobnosti, zejména pak té narcistické. Možná teď můžete mít pocit, že porucha osobnosti je něco, co se vás netýká, ale věřte tomu, že ano. Je to součást každodenního života a rysy poruch osobnosti jsou přítomné u každého z nás, někdy jsou ale silně zvýrazněné, tehdy to začne dělat neplechu. K dané přednášce byl uveřejněn následující text:

 ,,V naší besedě bych se rád soustředil na jev „narcistické nerovnováhy“, který se může projevit u každého z nás, kteří se považujeme za „normální lidi“. Jde o rozdíl mezi tím, za koho se považujeme a tím, kým bychom se měli v „ideálním případě“ stát. Percipovaný rozdíl mezi „ideálním“ a „aktuálně pozorovaným“ stavem v nás vyvolá „narcistickou krizi“, kterou ve „zdravých“ případech řešíme „strávením tohoto rozdílu“ a v případě narcistické nerovnováhy se s ním nesmíříme. Kdo se v tomto okamžiku setká s drogou, která na subjektivní úrovni tento rozdíl bagatelisuje, ten je v nebezpečí, že se včlení do zdánlivě sebeuzdravujícího procesu užívání drogy, ale v konečném důsledku do sebezničujících zvyklostí. O tom bych si s Vámi rád popovídal.''
Srdečně zdraví Václav Mikota

Přednáška to byla vážně skvělá. Pokud mi ale něco přišlo skutečně výstižné, byla to právě zmínka o tom, že určitá příležitostná psychická nerovnováha, je zcela normální a je to něco, co nám umožňuje zachovat si psychické zdraví navzdory všem možným i nemožným životním peripetiím. Je to taková naše zdravá obrana.

"Svět se dělí na ty, co jsou občas neurotičtí a na ty, co už se zbláznili".

Takže pokud bych vám také chtěla něco předat, rozhodně by to bylo to, že pokud někdy máte pocit, že trošku blázníte, je to vlastně ta nejzdravější věc, jakou můžete udělat. Nikdo není celý svůj život zenově vyrovnaný a všichni někdy tak trochu blázní, i my, psychologové. A buďme za to rádi... Mohlo by být hůř. 

Co vy máte také občas pocit, že tak trochu blázníte?