čtvrtek 17. března 2016

Hlavně nevybočovat!

Před několika lety jsem se rozhodla nepořídit si do bytu televizi. Zdánlivě nepodstatné a osobní rozhodnutí. Za ty roky, kdy stále televizi nemám, jsem se setkala s širokým spektrem reakcí, od nejjednodušší "cože, ty nemáš televizi" až po "a potřebuješ půjčit peníze, aby sis ji mohla koupit?" Je těžké stále dokola vysvětlovat, že je to mé vědomé rozhodnutí a že to tak stále chci, je těžké stále dokola opakovat, "ne tu reklamu jsem neviděla, nemám televizi". Je těžké tomu všemu čelit a přitom se jedná pouze o televizi... A nebudu vám lhát, párkrát mě napadlo, že by bylo jednodušší si ji buď koupit, nebo o tom lhát.

Jak je pak těžké ustát si jiná životní rozhodnutí, která tak úplně nezapadají do společenského stereotypu? Single život, bezdětné manželství, partnerství bez uzavření sňatku, zásadní změna kariéry, volba kariéry před rodinou a další "netypická rozhodnutí"?

Když žijete odlišně, než lidé kolem vás, vždycky to s sebou přináší otázky. Otázky od rodiny, přátel a dalších lidí. Tyto otázky jsou často naprosto nevinné, ale někdy také ne. Mohou být nevinné, ale i útočné a každopádně vytvářejí určitou formu nátlaku. A tento nátlak, ten musíte zvládnout ustát a držet se svého. Teprve když toto ustojíte, můžete si žít po svém. Bez pocitů viny a méněcennosti. V praxi to pak znamená to, že se necítím jako neschopná žena, když nemám trvalý vztah a nebo jako muž bez kariéry, když zůstanu doma na mateřské dovolené, místo své ženy.
http://3.bp.blogspot.com/-YFxKybL-m-k/VMaZVmiim5I/AAAAAAAAT1w/Yz4EAOCn0DY/s1600/tumblr_n6hv9vwi5P1syxbjco1_1280.jpg
Zdroj: google.com

Život ve vyjetých kolejích přináší jistotu a klid. Přináší ale všem, kdo ho žijí, také štěstí? Možná ano a možná ne, o tom zdali jsme s něčím spokojení rozhodujeme přeci jenom my sami.
Pokud ale víte, že tato cesta je ta, kterou chcete jít, nebojte se jakékoli narážky vydržet. Pokud si jste jisti svým rozhodnutím, je o mnoho lehčí ustát i nepříjemné otázky a reagovat na ně s lehkostí a úsměvem. Pak vám totiž nemohou ublížit a brnknout o tu citlivou strunku, která je kdesi hluboko uložená.

Jestliže žijete po svém, nejdůležitější si je být jistý tím, že to tak sám chci a že takhle jsem spokojený a šťastný.  A pokud je to jinak, vždycky je možné, v tom nezůstat sám a situaci řešit. S partnerem, přáteli, rodinnou, nebo odborníkem. Rozhodnutí je jako vždy na vás. 

Chcete to tak?

úterý 8. března 2016

Jak narušit stereotyp

Bylo období, kdy na mě ze všech stran mrkalo: "opusť svou konformní zónu", " magické věci se stávají mimo náš kruh stereotypu". Vzhledem k tomu, že stejně jako většina dalších lidí si i já libuji v mých zajetých kolejích, vždycky mě tyhle obrázky tak trochu popichovaly. Jako kdyby na mě volaly, že o něco přicházím, když se držím toho svého. A přitom co si budeme nalhávat, v tom našem známém je hezky, teplo, je to prostě bezpečí... Zjistila jsem, že i ve změnách se nakonec můžu cítit bezpečně, důležité je, že si změny mohu dávkovat podle svých potřeb.
Zdroj: http://www.stobklub.cz/
Proč je tak těžké dělat změny?

Při domácím násilí se lidé většinou diví, že týraná osoba zůstává s násilníkem. Na začátku ji lidé nabízejí pomocnou ruku a když pak opakovaně vidí, že se stále vrací domů k bití, ztrácejí energii a obrátí se proti ní zády. Začnou si myslet, že to asi sama chce. Ve skutečnosti je strach z neznámého, co by nastalo po opuštění tohoto stereotypu, mnohem děsivější. Ta jistota, že vím, co mě čeká, i když je to hrozné (ale zvládnutelné), je lepší, než riskovat, že na tom budu ještě hůř. Je mnohem děsivější udělat krok do neznáma, než večer trpět strachem a bolestí.

Sami vidíte, jak strach ze změny v nás může být hluboce zakořeněn, tak moc, že jsme ochotni i vydržet mnoho nepohodlného a být i nešťastní, protože to je náš život. 

Jak tedy najít odvahu?
Jak najít odvahu změnit to, s čím nejsem spokojená? Většinou to začne rozhodnutím. Uvědoměním si toho, že se mi něco v mém životě nelíbí. Tato nespokojenost se většinou projevuje záludně, jinak, než bychom čekali. Tu nějaké bolesti zad, či hlavy, kolísání nálad, zdravotní problémy, únava... I to můžou být ukazatelé toho, že v mém životě se děje něco jinak, než bychom si přáli. 

Změny skutečně mohou být děsivé, na druhou stranu se mi zdá děsivější prožít svůj život v nespokojenosti. A když se někoho pak zeptáte, jestli litoval svého rozhodnutí změnit práci, naučit se něco nového, či navštívit terapeuta za účelem změny svého současného stavu a třeba i pro dodání odvahy pro větší změny. 

Chci vás na tomto místě podpořit, abyste na změny nemuseli být sami a abyste se k nim zvládli odhodlat, i když vás samotné nahlodávají pochybnosti. Abyste se měli na koho obrátit a nebáli se požádat o pomoc, když to budete potřebovat. Terapie nakonec není nic jiného, než péče o sebe, kterou sami sobě věnujete. 

Takže jako vždy je to o našem rozhodnutí, chci žít život ve kterém nejsem spokojená? Nebo udělám ten krok k tomu, abych tuto situaci změnila?

Míša

úterý 1. března 2016

Diagnóza... pomoc nebo zneschopnění?

Úzkostná porucha, panické ataky, deprese, sociální fóbie, narcistická porucha osobnosti, psychopat, schizofrenik. Asi všechny tyto názvy znáte, minimálně si určitě pod těmito slovy něco konkrétního představíte. Společný název pro tyto pojmy jsou diagnózy. Kde se berou a k čemu slouží? Může mně, normálnímu člověku být prospěšné, když mi někdo přiřkne nějakou nálepku? Jak to vlastně může ovlivnit můj život?

Někdy vás život může svými spletitými cestami zavést například až do ordinací psychiatra, do psychiatrické léčebny, nebo i ordinace psychologa, který s vámi pracuje na platbu přes pojišťovnu. Abyste si léčbu či hospitalizaci nemuseli hradit sami, musí vám být stanovena diagnóza, tak to prostě je. Někdy vám je diagnóza stanovena i bez psychologického vyšetření, na základě pozorovatelných vzorců chování. 

Na stanovení diagnózy mají odborníci odlišné názory. Pro některé to znamená překážku, jak se dostat k podstatě člověka, jiní zase pracují hlavně s diagnózou, která je pro ně klíčová. Já se nacházím na pomezí těchto dvou cest. Nemám ráda proroctví - ten má hraniční poruchu osobnosti, tak je to jasné, že nemůže mít fungující vztah. Ráda zastávám ten názor, že každý z nás má v životě na výběr, a to, že mi někdo dá nálepku, neznamená, že s tím nemohu nic udělat. 

Diagnózy se navíc vyvíjejí na základě toho, kdy a kdo vás testuje. Většina klientů v mé práci si nejdříve prošla diagnózou schizofrenie, než jim po delší době přiřkli poruchu osobnosti. A věřte, že vyrovnat se ani s jednou z nich, není lehké. 

Diagnóza ale není něco, co slouží pouze ke komunikaci mezi odborníky, našla si své místo i mezi běžnou veřejností, nicméně stejně jako všechny veřejně používané pojmy, i ona může být vlivem běžného užívání změněna do jiné polohy, než která ji byla původně stanovena. V současné době může mít ve veřejných kruzích diagnóza určitý negativní podtext, zároveň někdy může přidávat na zajímavosti. Pokud je někomu stanovena diagnóza, řekneme si, že už to má svou váhu. Několik známých bloggerek, českých i zahraničních, zcela otevřeně mluví o svých diagnózách typu úzkostná a panická porucha. Reakce jejich čtenářů jsou pak vesměs pozitivní, v těchto příbězích se lidé nacházejí a následně si uvědomují, že je trápí úplně ta samá věc. Diagnóza je však v některých případech jen honosný název pro něco běžného. 

Mám pocit, že mít splín, je mnohem lepší, než mluvit o depresi a místo antidepresiv je mnohem lepší dát si dobrý čaj a být s blízkými lidmi. Je to nakonec jen na nás, jak se rozhodneme k věcem stavět. Zároveň musíme stát čelem k tomu, co se může stát, pokud budeme i nadále používat diagnostické nálepky i na místech, kam nepatří. Časem tyto diagnózy budou překrouceny do nepřirozené polohy a hrozí také nebezpečí, že si náš stav bude vykládán závažněji, nebo bude naopak bagatelizován. 


Míša