A přece to za to stojí

Psychoterapii jsem vždy považovala za královskou disciplínu psychologie. Když jsem poprvé zabředla do psychoterapeutické beletrie věděla jsem, že tohle je to, co chci dělat. A i když to na psychologických školách velmi neradi slýchávali a dodnes mají pocit, že je to klišé, chtěla jsem být lidem nápomocná v tom, aby se cítili lépe. Chtěla jsem lidem prostě pomáhat.
 
To jak klikatá cesta k tomuto snu vede, to jsem se s hrůzou dozvídala až za běhu. Pokud chcete být psychoterapeut musíte se zkrátka smířit s tím, že do toho vložíte  neuvěřitelné množství času, peněz a v neposlední řadě i drsný naráz s vlastní osobností, musíte totiž absolvovat i vlastní terapii a to né zrovna krátkou. Na této cestě jsem si říkala, a přiznám se, že i občas při zvláště náročných situacích stále říkám, jestli to mám zapotřebí. Ve chvílích, kdy pacient nezvládne své emoce a já čelím jeho agresi (vyjímečně i jiným letícím předmětům), ve chvílích kdy pacienti překračují jakékoliv hranice, ve chvílích kdy se mi donese zpráva, že někdo s kým jsem pracovala, si vzal život. Práce s psychiatrickou klientelou může být někdy skutečně těžká. Dáváte tu totiž všanc sami sebe. Vaše osobnost je vaším nástrojem a proto se o sebe musíte starat.
 
Ano, stejně jako ve všech pracích jsou některé situace při psychoterapii náročné. Vy všichni máte dobré a špatné dny. Vy všichni určitě někdy přemýšlíte, jestli to co děláte a za jakých podmínek to děláte, je pro vás v pořádku. Problém nastává tehdy, pokud tuto náročnost nekompenzuje nic, co by pro vás mělo smysl, co by vás naplňovalo. Pro někoho je to dostatečně velká výplata, pro jiného sociální status, pro mě je to pocit, že jsem někomu svou prací skutečně pomohla. Protože i když tuto skutečnost někteří akademici tak odsuzují, i po škole a po pár letech praxe u mě stále přetrvává motivace lidem pomoci. A může to být pro vás klišé, ale ten pocit, když víte, že jste s klientem na něčem pracovali mnoho měsíců a on se po dlouhé době cítí skutečně dobře, bez symptomů které ho k vám přivedli, to je panečku něco. Zvlášť když vám poděkuje za to, že jste mu pomohli změnit život. A to jsou ty chvíle které několikanásobně převálcují všechny ty náročnosti a slepé uličky, to jsou ty chvíli,kdy jsem neskonale vděčná za to, že jsem se na tuhle cestu vydala. To jsou ty chvíle, kdy cítím štěstí, že se na tomhle můžu podílet.
 
A tak se i vy zkuste se na chvíli zastavit a uvědomit si, jestli máte také nějaký smysl, který vám vaše práce přináší a jestli můžete dělat to, co vás naplňuje, pak jste totiž na té správné cestě. Jestli si smyslem nejste jistí, nebo víte, ze to co děláte vás nenaplňuje,omezuje, nebo to dokonce nesnášíte, možná by nebylo úplně od věci popřemýšlel nad tím, jestli byste neměli nabrat nový vítr, ne? Protože upřímně? Vy sami zodpovídáte za svůj život a jeho kvalitu.
 
MK
 

Komentáře

Oblíbené příspěvky