O štěstí a normálnosti

Ve své práci se setkávám s nejrůznějšími životními osudy a příběhy. Potkávám se s lidmi na jejich cestě právě tehdy, když je kolem nich temnota nejčernější a oni jsou lapeni ve svých obavách. Tehdy se naše cesty zkříží. Chvíli spolu po této cestě kráčíme. S někým jen na skok, s někým trochu déle, nakonec se však naše cesty rozdělí. Ve chvíli, když už temnota není tak mocná a kdy si s ní poradí sami. Při tomto putování často slýchám zejména jednu otázku, kterou mají většinou všichni poutníci společnou: "budu zase normální?". Touha po normálnosti je jednou z nejintenzivnějších tužeb, když se vám život vymkne z rukou. Málokdy je však pojmem "normálnost" myšleno něco konkrétního, hmatatelného. Jedná se spíš o určitou představu, touhu, kdy všichni ostatní jsou normální a já bych to chtěl taky. Jak ale ona zmiňovaná normálnost vypadá, to už je mnohem těžší pojmenovat. 

Pro každého z nás znamená pojem "normální" něco odlišného. Potíž nastává v tom, že pokud nedojde k vnitřní definici, co pro mě toto slovo vlastně znamená v kontextu mého vlastního života, stává se to opravdu pouhou bezvýznamnou frází. A nejedná se pouze o fenomén normálnosti, ale i o mnohem rozšířenější, pojem, který používá mnoho z nás. I ti, kteří mají temnotu pod kontrolou. 

Mluvím o slově štěstí, slově, jehož význam nám často protéká mezi prsty, aniž bychom mu věnovali potřebnou pozornost. Mnoho lidí, se kterými se potkávám svůj život zpětně hodnotí jako velmi šťastný. Děsí je fakt, že toto štěstí vidí až nyní, obklopeni stíny. Děsí je, že ho nejenom neprožili, ale dokonce se cítili nedostatečně, špatně, uspěchaně a nakonec skončili na místech, o kterých se možná vtipkuje ale přitom nahánějí strach. Na psychiatriích, léčebnách v soukromých ambulancích, zoufalí a vystrašení, protože je jejich stíny v tuto chvíli přemohly. V dnešní době je opravdu těžké soustředit se sám na sebe a vnímat své emoce a své tělo, díky tomu nám ale často mohou utéct jedny z nejdůležitějších momentů našeho života.
Zdroj: http://dreamlife.cz

Možná vám zde neříkám nic nového ani objevného, ale lidské osudy jsou silné a já jich vídám mnoho. Skupina anonymních alkoholiků má údajně jeden takový zvyk, když někdo z jejich řad nezvládne abstinenci ale zvládne o tom mluvit na jejich setkáních, tak mu ostatní poděkují. Děkují mu za to, že se napil za ně a díky tomu jim mohl pomoci utvrdit se v nutnosti pokračovat dál v abstinenci, i když to není vždy zcela lehké. Děkují mu za jeho zprostředkovanou zkušenost. A proto jsem dnes s vámi chtěla sdílet tento střípek z lidských životů, protože se velmi snadno může stát, že i vám vaše štěstí utíká mezi prsty a vy o tom ani nevíte a možná se cítíte úplný opak. Třeba i vám tato zkušenost poslouží k něčemu, co pro vás bude přínosem. Doufám že ano. 

MK


Komentáře

Oblíbené příspěvky