pátek 14. listopadu 2014

O pokrytcích

Víte jak se říká: "kovářovic kobyla chodí bosa?" Vždycky jsem to brala pouze jako přísloví, ale až pře zhruba třemi týdny mi došlo, jak moc to na mě sedí. 

Hodně toho napovídám, zejména se rozvášňuji o nutnosti psychohygieny, o tom jak by lidé měli víc odpočívat, jak sres škodí a podobné věci. Když je někomu zle, hrozně se divím, že není doma a neodpočívá, je to přeci pochopitelné, práci za něj vezme někdo zdravý. 

Přesně na to všechno jsem myslela, když mě zničehonic složila horečka, která šplhala k teplotám slunce a plíce jsem měla v jednom ohni. PROČ SIS TY POKRYTČE NEDALA VOLNO? Tři týdny jsem ignorovala nemoc, až se nemoc rozhodla se v těle rozvalit trošku víc, abych s tím laskavě něco udělala. Respektive, myslela jsem na to tehdy, když jsem se po cestě na toaletu uvelebila na zemi, protože jsem neměla sílu dojít do postele. 

Všechno jsem zrušila, vyseděla jsem si dlouhých 7 hodin v čekárně, aby mi předepsali antibiotika a hodlala se vyléčit...dala jsem si na to přeně tři dny...protože přece nebudu rušit i program na středu, mám tam dvě vyšetření do diplomky! a navíc, teplota mi už teď klesla pod 38. Nejsem přece nějaká fňukna!

A jak jsem naplánovala, tak jsem taky udělala. Vyčerpala jsem se už u oblečení, cesta metrem byla jedno velké utrpení a vyjít 10 schodů mě málem zabilo. V poledne jsem na hodinu usnula a odpolední vyšetření si pamatuju pouze útřkovitě. Odrovnala jsem se na zbytek týdne... a i přes to, jak ukrutná hloupost to byla, jsem měla znepokojující radost z toho, že sem tuhle sebevražednou misi zvládla.

Co na to říct...něco na tom přísloví přeci jenom bude...a proto i nadále budu kázat o důležitosti prevence stresu, odpočinku a schopnosti říct si o odpočinek. A sama se plánuju alespoň trochu polepšit... jsem začátečník, ale učím se rychle.)

Co vy když přijde nemoc? a jak se bráníte každodennímu stresu?.)


úterý 21. října 2014

Jak se zachovám když ... ?


Stanfordský vědecký experiment, spolu s mnoha dalšími společenskovědními výzkumy, odhaluje poselství, které nechceme přijmout: že většina z nás může projít významnou transformací charakteru, když jsme vystaveni působení sociálních sil. 


Philip Zimbardo

Zdroj: magazin.atlas.sk


Ani se nedivím, že to nechceme přijmout. Je to totiž neuvěřitelně děsivé si připustit, že naše morální přesvědčení by nemusela obstát tváří v tvář tlaku. Že naše nezlomné názory by mohly být změněny tím, že z někoho bude vytvořen nepřítel. Že bychom byli schopni někoho připravit o život, jen proto, někdo řekl, že je to v pořádku. 

Jak například mohlo vyvražďování židů dojít tak daleko? kupodivu...velmi snadno. Nechápeme ty, kteří se na něčem takovém podíleli, přijdou nám neuvěřitelně odlišní od nás a našech přátel.

Myslíme si, že sami sebe známe dobře, ale asi to nebude úplně pravda, nikdo z nás neví, jak by se zachoval v neočekávané situaci. 

Není to jen standfordský vědecký experiment, který nám tohle o nás samotných říká, je to i Milgramův experiment, kdy hlavní roli hrála autorita examinátora. Na jeho pokyn dala smrtelnou ránu proudem většina lidí a to i přes to, že měli obavy, že by tím mohli daného člověka zabít. 

Je to i experiment, který proběhl na základní škole, kdy jeden den učitelka řekla prohlásila, že děti, které mají modré oči, budou mít větší výhody než zbytek, který musel sedět v zadních lavicích. Modrooké děti se začali samozřejmě povyšovat a ostatní trápit a lehce šikanovat. Druhý den učitelka změnila své prohlášení, a tentokrát vyvolenými byli všichni hnědoocí. A co myslíte? zachovali se úplně stejně, jako modroocí.

Je to samozřejmě víc výzkumů, které by na tohle téma mohly mluvit, ale myslím, že pro ilustraci to je až až. 

Osobně si v duchu říkám, čeho bych já všeho byla schopná, kdybych byla vystavena podobnému tlaku a přijímám myšlenku, že jsou věci kterým bych asi podlehla snadněji. Zároveň si ale tak alibisticky říkám, že když už tohle všechno vím, že bych třeba byla jedna z mála, která by si svoje morální zásady zachovala...ale znáte to.) něják se člověk konejšit musí.

Co vy a váš názor na danou věc? Jste přesvědčeni o své nezlomnosti, nebo víte, jak snadno by člověk mohl podlehnout?

P.S doporučuji film Náš vůdce, pokud vás takhle problematika alespoň trochu zajímá. 

úterý 14. října 2014

Jak sem si somatizovala blechy

Jednou mi moje sestra vyděšeně psala, že po ní lezly blechy, když byla u dědy na půdě. Tak jsme se tomu všichni zasmáli, protože víte jak, kdo z nás někdy nepřeháněl něco, co se mu stalo tak, aby z toho vzniknul zajímavý příběh. Úplně jsem tudíž viděla, jak poní lezou dvě mušky a sestra už z toho chytá panický záchvat a kdo ví, co po ní vlastně lezlo, asi to byl mravenec.

Když jsem o nějaký ten pátek později potřebovala vyzvednout kufr na dovolenou, ani jsem si na nějaký pseudoblechy nevzpomněla. Kdepak, na tu příhodu jsem si vzpomněla až v autě, když jsme frčely po dálnici a já se v duchu smála tomu, jak je lidská psychika mocná, protože na těch nohou...no vážně to je fakt jak kdyby mě něco kousalo, a ono to i svědí.) Jen si vzpomenete na komára a v tu ránu vás svědí neexistující štípance.

Zdroj: sip.denik.cz

O pět minut později už sem se přestala smát, to se totiž objevila první muška....tedy... ona by to asi mohla být muška... kdyby to v tu chvíli nevyskočilo a nezmizelo kdesi v hlubinách auta!

" Myslíš, že by muška mohla takhle skákat?" Uznávám, že tahle otázka byla trochu stupidní vzhledem k dané situaci, ale můj mozek se mě ještě zoufale pokoušel chránit před vědomím té hrozné skutečnosti. Jasně, že muška by odlétla, pokud to předvedlo takový skok, musela to být jedině... sarkastický hlas zleva to rozčísnul" Jó, jó, hlavně že mi nikdo nevěřil, že po mě skákaly blechy."  Né! To přece není možná! Já jsem prostě zamořená blechama... jak nějákej BEZĎÁK!.

Zdroj: konecparazitu.cz

Ty malý mrchy byly všude. Dodnes nechápu, jak je možné, abych jich na člověka totik naskákalo za tak krátkou chvilku. Následný sled událostí byl velmi rychlý, pokud to shrnu, pokud jste v srpnu viděli rozcuchanou holku co skáče na odpočívadle a plácá do sebe rukama jak psychopat, je možné, že jsem to byla já. Sestra se opodál blbě smála...

Doma jsem pak vytvořila karanténu, kam jsem uzavřela všechny věci, které přišly do kontaktu s krvelačnými bestiemi, skoro se přidusila biolitem a pár dní odmítla do infikované oblasti vcházet. Když jsem druhý den našla po zemi lézt jednu skoro mrtvou blechu, dezinfikovala jsem širokou oblast, včetně psa. To bylo mé poslední shledání s blechami... jejich kousance svěděly ještě týden a kufru jsem se odmítala dotknout, dokud už opravdu nebylo nutné se sbalit.

Půlka členů naší rodiny nám stejně nevěří, ale já si počkám ... počkám si a oni to taky poznají na vlastní kůži (muhehe).

Celý tenhle zážitek mě trochu srazil na zem, nemusí mít všechno původ v hlavě, někdy vás něco fakt může kousat a s psychikou to nemít nic společného.)

Co vy a podobné zážitky, taky někdy somatizujete?

P.S. Jen o tom píšu a už mě zase začíná svědit pravá noha ... a krk ... a rameno ...uááá.)

neděle 12. října 2014

Jak jsem tak trochu vyhořela

S nástupem října se toho stala velká spousta. Prakticky to vypadá tak, že ráno opustím byt a vracím se po osmé večer. Je toho prostě moc. Práce, praxe, škola, diplomová práce, která svým sběrem dat zabere velkou spoustu času. Tak trošku jsem vyhořela a potřebovala jsem alespoň nějak vypnout.



A vší té psychologie kolem mě... Bylo trochu moc. A protože školu, práci ani praxi vypnout nemohu, tak jsem si dala detox alespoň na blogu.

Ale znáte to, nic se nemá přehánět a proto začneme hezky pomalu, polehoučku. Z knihovny se mi konečně podařilo ulovit si knihu Luciferův efekt.
Luciferův efekt
Zdroj: www.academia.cz
Jejím autorem, jak si sami můžete přečíst..., je Philip Zimbardo. Ano, to je přesně ten pán, který se jednoho dne rozhodl, že na akademické půdě založí malé vězení a bude pozorovat, co se bude s vězni a dozorci dít. Takový krajně neetický experiment. Jestli už jste o něm něco slyšeli, určitě také víte, že tenhle experiment musel být předčasně ukončen, protože se věci tak trochu vymkly kontrole... Vymkly se kontrole i psychologům, kteří celý pokus pozorovali. Musela přijít žena, aby jim otevřela oči (tak už to prostě někdy bývá, že dámy.)).

No a v této knize se podrobně dozvíte o tom, jak celý experiment probíhal, den po dni. Od začátku, kdy bylo pár náhodně vybraných studentů odvlečeno do cel, přes pozvolný rozvoj šikany, depersonalizace a zvrácení morálních hodnot, jak v řadách vězňů, tak i dozorců, až po náhlé ukončení experimentu, když jeho podmínky spatřila jedna mladá psycholožka, která se na experimentu nepodílela.

Kniha ale není pouze o tomto experimentu, pokud vás vždycky zajímalo, jak jsou a byli lidé schopni zabíjet nevyhovující v plynových komorách, zabíjet své přátele, nebo se k jiným lidským osobám chovat s neúctou tak obrovskou, že by se tak nechovali ani k žádnému zvířeti. Tady na to můžete najít zajímavý pohled.

Ale varuji vás, některé pasáže jsou vážně... těžko zvládnutelné. Já knihu chtěla odložit již po několika stránkách.

A možná nejděsivější na celé knize je otázka, kterou po nás Zimbardo chce, abychom si během čtení knihy pokládali... Byla bych něčeho takového schopna i já?

Před tím bych s jistotou v hlase tvrdila, že nikdy... Teď... Kdoví jak bych obstála tváří v tvář něčemu podobnému...

A jak to máte vy? Láká vás podobná problematika? Četli, nebo si plánujete přečíst tuto knihu?


úterý 30. září 2014

Tři... dva... jedna... buď psycholog!

zdroj: www.linkedin.cz


Když přišla ta chvíle, kdy jsem měla poprvé stát (v našem případě spíš sedět) tváří v tvář prvnímu pacientovi, bylo mi, jako bych měla jít znovu na státnice. Zle.

Tři dny před samotným  prvním vyšetřením jsem si pročítala manuály, jak mám vyšetření provést. Otestovala jsem svého přítele. Zvýraznila si věty, které bych jako zadávající měla říkat. Napsala jsem si je do svého krásného pařížského bločku. Udělala jsem všechno proto, abych nebyla nervózní... Byla jsem.

Pořád jsem měla na paměti, jak jsem při posledním pokusu (nanečisto) upustila karty, upustila stopky, nevěděla, jak ty stopky mám správně vynulovat, zapomněla napsat čas... No prostě šlo to jako po másle.

Několik prvních testování proběhlo...no řekněme, že jsem se nenudila. Několikrát mi v hlavě proběhly myšlenky.CO MÁM DĚLAT?! To tu jako nejsou žádný kapesníčky? Do čeho mám tu vodu nalít když tu nic není? Vážně chce abych jí řekla, že je moc šikovná? Teď mi dá asi pěstí! Co to říká? Vždyť to nedává žádný smysl! Ale všichni jsme to přežili ve zdraví, většinou to dokonce mělo i určitý profesionální nádech a diagnostika byla úspěšná.)

Po čase jsem se dokonce dostala do stádia, kdy už (pokud zrovna můžu vyšetřovat) si dám snídani a nebojím se toho, že se mi rozsypou pomůcky.)Většinu času jsem si dokonce jistá, že mě nikdo nepraští.) Každopádně, ty veselé začátky, kdy jsem poprvé mohla dělat psychologickou diagnostiku, byly nezapomenutelné.


Co vy a vaše začátky s novou prací? Taky býváte lehce paralyzovaní?.) Praštil vás už někdo v práci?.)




úterý 23. září 2014

Co ráda čtu - z blogů

V minulém článku jsem se trošku rozepsala o časopisech...respektive o tom, proč je nemám ráda. Dneska bych to ráda vzala z té druhé stránky a protože vypisovat všechny knihy co mám ráda, by bylo na dlouho, zmíním se tu o svých oblíbených blozích, které mi občas pomáhají krátit chvíle v práci.)

1. Ordinary lifehttp://ordinarylife-my.blogspot.cz/
Rendy je bezpochyby první blogerka, kterou jsem začala číst. Tehdy ještě měla kolem 15ti čtenářů a už od začátku mě začala svádět k tomu, abych začala toužit po kosmetice víc, než je zdrávo. Díky ní jsem začala používat krémy na obličej, začala jsem se každý večer poctivě odličovat a nově jsem ve fázi, kdy chápu, že kvalitní, dražší kosmetika se opravdu vyplatí. Ale co vám budu povídat, jakmile ji začnete pravidelně sledovat vaše peněženka bude moc plakat....na druhou stranu, vaše pleť vám bude děkovat.) Taky si cením toho, že když je něco na prd, nebojí se to napsat....prostě si stojí za svým. Proto jí v kosmetickém výběru důvěřuji.

2. Vintage bloghttp://www.vintageblog.cz/
 Málokdo píše tak poutavě jako Vivi. Když čtu její články, je mi tak hezky, jako bych se doma zachumlala do teploučké deky, pila čaj a někdo mi něco hezkého povídal....tenhle pocit, mi umí přenést i do práce. Je to prostě kouzelné místo, plné roztomilých věcí kde by jste zrovna teď chtěli být.) Optimistka každým coulem.)

3. Šťastný blog: http://stastnyblog.cz/
Dokumentace o tom, jak se někdo snaží užívat si každou chvilku života? Jak se někdo rozhodl být šťastný navzdory všemu? to přece musím sledovat.) Krásná cesta osobního rozvoje.

4. Fashion picanteria: http://fashionpicanteria.blogspot.cz/
Jeden z mála fashion blogů, které sleduji. Ale Beáta je tak svá, že to není jen o tom, co jsem si dnes vzala na sebe.

5. Život podle Lucie: http://www.zivotpodlelucie.com/
Pokud jste nešikovní, jako já, potěší vás, když je na tom někdo podobně....a taky to, že o tom píše a vy se tomu občas můžete pokoutně zasmát.)

6. Made in leshttp://madeinles.blogspot.cz/
Je to jak splněný sen, odstěhovat se z města k lesu, tam si podnikat a užívat si krásy přírody. A jako bonus, vyrábějí moooc krásný nábytek.)

7. OKPK: http://petrakrickova.tumblr.com/
Všehochuť ze života jedné mladé architektky a podnikatelky v jednom, která se snaží měnit to, na co by si ostatní netroufli.)

8. O tereze: http://otereze.blog.cz/ 
Tohle je trochu profesionální deformace, na tomto blogu najdete zpověď transsexuálky, a to od samého počátku kdy se ještě v manželství s malou dcerkou rozhodl, že podstoupí přeměnu. Blog již píše dva roky, takže pokud začnete od začátku, ukáže se vám popis jejího vnitřního života tak, jak by jste to nenašli v žádné knize.

9. Deníček moderního fotrahttp://fotruv-denik.blog.cz/rubrika/fotruv-denik
S dítětem na mateřské, neustále na pokraji nervového zhroucení, na druhou stranu, alespoň si z toho umí udělat srandu.

10. Kitchenette: http://kitchenette.cz/
Tenhle blog mě nikdy nezklame. Inspiruji se hlavně recepty na pečení, ale vždycky je to absolutně vynikající záležitost. A teď dokonce vydala vlastní kuchařku! slyšíš ježíšku?.)

Tak co, čtete taky některé z uvedených blogů? doporučíte mi nějaký ten váš oblíbený?.)

čtvrtek 18. září 2014

Proč nikdy nečtu časopisy

Časopisy si nekupuji. Vyjímku dělám občas u psychologie dnes a nebo pokud má nějaký časopis dobrou přílohu.

Když ale jedu na dovolenou, je to něco jiného, to se jimi předzásobím a rovnou je tam pak i nechám. Takže ani letos jsem to neudělala jinak. Jela jsem vyzbrojená takovými čtyřmi, pěti kousky. Hned první den jsem se na pláž vydala vyzbrojená jedním z nich a jen tak pro jistotu, jsem tam přihodila i Kindlíka.)

Musím říct, že jsem docela překvapila sama sebe, vydržela jsem to zhruba tak 20 minut, než jsem časopis znechuceně odložila a začetla se do Gejši. Byla tam obrovská kupa nesmyslných článků, kde autorky nemají pořádně tucha o čem píšou a celé je to zoufale povrchové, jakmile jsem se ale dostala k článku, kde autorka popisovala, jak celý víkend zkoušela věci z sex shopu...na to už jsem vážně neměla...

Z časopisů jsem si nakonec vytrhla několik stránek s recepty na lilek a přečetla si pár rozhovorů, ten zbytek jsem prostě nezvládla.... Spousta blogů na internetu má mnohem větší výpovědní hodnotu....zůstanu raději u nich. Jak se ale znám, při příští dovolená si je stejně zase nakoupím.)

Co vy a časopisy? čtete, nečtete? Máte svůj oblíbený? Nebo raději preferujete blogy?

úterý 16. září 2014

Hádky



Když jsem jednomu známemu psychologovi říkala o tom, že jedu na dovolenou, zeptal se mě s kým, když zjistil, že s přítelem, zasmál se a prohlásil, že ty hádky na dovolených bývají zábavné a že mi přeje hodně štěsí, ať to oba ve zdraví přežijeme.

Není náhodou dovolená synonymem klidu a relaxace?

Když jsem přemýšlela, kvůli čemu se s přítelem nejčastěji hádáme, tak na prvním místě je rozhodně to, kdo zase myl nádobí naposledy, v těsném závězu "proč je tu furt takovej bordel, když furt uklízíme" zakončeno hádkami na příležitostné téma. A co si budem povídat, mě ty hádky občas prostě baví.)

Proto mi bylo předem jasné, že stejně jako žádný rok předtím, se my dva na dovolené rozhodně hádat nebudeme...a taky to tak bylo..(pokud nepočítám ten drobný incident, kdy sme téměř museli odtlačit čtyřkolku, protože benzínka je tady přece na každém rohu...NENÍ!)

V záplavě časopisů, které jsem si však na dovolenou pořídila, se to tipy, jak se na dovolené navzájem nepřizabít, jen hemžilo. Prý ten šok, kdy je spolu pár najednou 24 hodiny denně způsobí to,  že najednou chcete nazvájem povraždit.

VÁŽNĚ?

Umím si představit, že pokud bych jela na dovolenou, kde bych musela každý den vařit, mýt nádobí a podobně, byla bych asi nepříjemná, ale právě proto si dovolenou zařídím tak, abych tyhle věci dělat nemusela. A pokud mě přítomnost partnera vytáčí, tak by se to asi chtělo zamyslet nad tím, jak na tom náš vztah je.

My by sme si rozhodně měli pořídit myčku a tak jednou týdně paní, co by nám uklidila celý byt....pak budeme ten nejharmoničtější pár na světě.)

Co vy a dovolená? Jezdíte raději s kamarádkami, nebo s přítelem? Nebo snad dokonce dobrodružně sami?


čtvrtek 11. září 2014

Zdraví




S psychologií zdraví jsem se pořádně seznámila až v letošním roce a myslím, že mě poměrně nadchla. Je osvěžující, protože se snaží především o prevenci narušení psychiky a zkoumá vliv psychiky na tělesný stav. V dnešní době, kdy jsme všichni zaměřeni hlavně na léčbu - terapii, diagnostiku, medikamenty u osob, které již nějaká porucha zastihla.  Je to zkrátka osvěžující.

Co jí charakterizuje?
  1. Vychází z problematiky lidí, kterí jsou z psychologického hlediska v mezích normálu- bez psychiatrických problémů.
  2. V první řadě ji jde o prevenci a předcházení zdravotním problémů.
Jednou z, pro mě, nejzajmavějších oblastí, je vztah imunitního systému a psychologických jevů. Při pokusech na zvířatech se zjistilo, že pokud byly krysy v situaci, kdy neměly možnost uniknout z nepříjemné situace, rovněž došlo ke snížení činnosti jejich imunitního systému. 

Při pokusech na lidech se například zjistilo:
  •  že chronický stres způsobuje zpomalení hojení ran.
  • lidé, kteří byli v relativní sociální izolaci, měli podstatně sníženou imunitu, oproti lidem, kteří byli umístěni ve větším společenství.
  • rovněž péče o choronicky nemocné lidi zplůsobuje snížení funkce našeho imunitního systému a naopak osoby pak vykazují vyšší míry deprese a logicky i zhoršení fyzického stavu.
  • dobrá sociální opora (např. přátelé) pozitivně ovlivňuje imunitu- údajně dosti výrazně. Ostatně dobrá sociální opora je velmi důležitý aspekt u spousty onemocnění, například u rakoviny, nebo kardiovaskulárních onemocnění. V obou případech platilo, že lidé s těžší diagnózou, ale lepší sociální oporou se vyléčili, nebo stabilizovali spíše, než osoby, které to měli naopak (pokud někdy zabrousíte na weby například o rakovině prsu, tak všude je věnován veliký prostor důležitosti podpory od rodiny a přátel, aby se pacientky nebály o své nemoci mluvit, nebo ze statečnosti neodmítali pomoc)
  • Dokonce když skupinu dospělých sledovali po dobu 6ti měsíců, zjistili, že nálada má taktéž vliv na funkci imunitního systému- ti se spaštnou náladou, měli činnost sníženou a zvyšovala se u nich pravděpodobnost onemocnění. Naopak pozitivní emoce imunitu posilují.
Vztah imunity a psychického stavu se dá nakonec využít i v terapii- pomocí relaxace například.

No terapie a diagnostika mě sice stále zajímají víc, ale ráda bych tento obor prozkoumala více.

Tak co výsledky studií říkáte vy? Máte chuť se jít obklopit příteli a usmívat se, co to jde?

úterý 9. září 2014

Letadlová panika

Nesnáším letadla. Tato nenávist trvá již od mých 12ti let, kdy jsem se v něm ocitla poprvé. Pocit při vzletu, třesení ve vzduchu....nebylo o čem přemýšlet.) 

Nesnáším historky o tom, jak kdo letěl v bouřce, až mu vypadly kyslíkové masky, jak kvůli nenadálým turbulencím se letadlo propadlo tak, až vypadaly věci z přihrádek a dodnes lituji, že jsem slyšela o těch vacích na mrtvoly, které jsou v letadle připraveny....kdyby náhodou...

Zdroj: vtm.e15.cz

Když vím, že mě čeká let, automaticky mi naskakují myšlenky na všechny letadla, co se v uplynulých letech ztratila, spadla, byla sestřelena a přemýšlím nad tím, jak vypadnou kyslíkové masky a jestli se stihnu s někým rozloučit, když budu vědět že padáme...




Naopak mě vůbec nezajímá, jak to je jedna z nejbezpečnějších forem dopravy.... protože při bouračce v autě podle mě máte větší šanci, že přežijete. Přijímám pouze informace, které podporují můj pohled na věc  a ostatní informace bagatelizuji.)

Takže i když jsem se na dovolenou neuvěřitelně těšila, tušila jsem, že ten let bude problém. Preventivně jsem si v pondělí zašla ještě na praxi, abych se rozplýlila, dala si nechutně předraženou kávu a celkově jsem dělala všechno proto, abych nemyslela na to, že za pár hodin budu poslouchat, co všechno se má dělat s nouzovým východem.

Nepomohlo to...

Kolem desáté ráno jsem začala registrovat nepříjemný pocit v žaludku, zakrátko se přidali další neurotičtí kamarádi, v jednu hodinu jsem přestala mluvit, abych se nechtěně nepozvracela. 

...................................................................................................................................................................

Na cestu zpátky jsem se plánovala nezřízeně opít, ale z praktických důvodů jsem se rozhodla tento plán neuskutečnit. 

V den odletu jsme si ještě užívali moře a při všem tom klidu jsem se začala chápat tu větu, kterou mi neustále opakují..." přijmi věci tak jak jsou"... Není to totiž o tom, že se člověk vzdá, stahne ocas a zaleze do kouta, ale o tom, že na některé věci prostě nemá cenu plýtvat energií. Vážně se nemusím pokoušet zastavit řeku holýma rukama. Dneska prostě poletím, jiná možnost není a tim že z toho budu nervozní předem, nezařídím, aby let dopadl dobře.

A tak jsem nastoupila do letadla střízlivá s vědomím toho, že možná opravdu spadneme, ale není v mojí moci to nijak ovlivnit. A dokonce jsem si užila i to pozorování bouřky v dálce za oknem.

Ano, sice jsem se stále odmítala odpoutat od sedačky a jakmil se letadlo začalo víc třást byla jsem ve střehu, ale i tak musím říct, že jsem to zvládla, na své poměry, výborně.)

Musím říct, že takhle zkušenost pro mě byla velmi cenná a potřebná, pokud se chci naučit, nechat některé věci, prostě tak jak jsou. 

Co vy? máte taky podobnou zkušenost? Umíte některé věci nechat prostě být? Nebo taky bojujete i když něco nemůžete změnit?

pondělí 25. srpna 2014

středa 20. srpna 2014

Co to dělám?!

Kdyby jste se mě před rokem zeptali, jestli mě zajímá diagnostika, řekla bych vám, že sice ano, ale že mi to všechno přijde stejné, jako na běžícím páse... (po zkušenosti s pedagogicko-psychologickou poradnou jsem měla pocit, že se používají tři univerzální testy na všechno a výstup je vždy stejný), no prostě, až tak mě to nenadchlo.

Kdyby jste se mě zeptali, co si myslím o Rorschachově testu (dále pak jen ROR), zeptala bych se: "Myslíš ty skvrny? To je zajímavý, ale co z toho vlastně zjistíš? ( Viděla jsem jednu psycholožku testovat klientku, ale nic víc mi k testu neřekla...vlastně řekla, že nejdříve ho musí vyhodnotit na počítači a to trvá dlouho...)

Kdyby mi někdo řekl, že najednou nebudu vědět, který terapeutický směr je pro mě ten správný a začnu se poohlížet i jinde....no asi by mě to trochu vyděsilo.... a možná rozesmálo.)

............................................................................................................

Kdo by řekl, že o ten rok později, budu mít svoje vlastní tabule, několik knih na toto téma a ačkoliv jsem zatím tápající začátečník, tak nějak mě to chytlo a nechce se mě to pustit. Upřímně, ani nechci aby se mě to pustilo. Je to totiž skvělá záležitost.

Někdy hold narazíte na někoho, kdo změní váš směr, aniž by jste to očekávali, nebo plánovali. A ačkoliv mám ve svém životě ráda všechno naplánované, je pro mě tohle všechno příjemná a vítaná změna. Jsem ráda, že jsem takové lidi, kteří mi začali ukazovat i jinou stránku psychologie, kterou jsem do té doby moc neznala, potkala. To ale neznamená, že bych zanevřela na terapii.)

Tak se ani vy nebraňte novým zkušenostem, třeba zjistíte, že vás baví něco, o čem jste si dřív řekli jasné NE. Možná se vám dá, že by to mohlo ohrozit vaši vnitřní jistotu, ale co když to za vážně stojí?

Co vy? zkoušíte nové věci, i když hrozí, že naruší vaše plány a názory?.)

A nakonec ještě jedna otázka pro vás, milý čtenáři. Už jsem zde uveřejnila krátký článek s tabulemi ROR. Měli by jste zájem o další, který by se touto oblastí zabýval více? Samozřejmě vše v rámci mezí, abych vám do budoucna neznemožnila se nechat taky otestovat.)

středa 13. srpna 2014

Jste taky vztekloholik?

Patřím mezi temperamentnější lidi. Rychle se navztekám a nechávám volný průběh emocím. No teda, nechávala sem. Před nějakou dobou jsem se totiž rozhodla, že ten vztek a agresi bych měla regulovat víc. Ve výsledku to vypadalo tak, že jsem se třeba i naštvala, ale rychle jsem se zklidnila a vydýchala to. Občas se mi to tak úplně nedařilo, ale víte jak, snaha se počítá. Říkala jsem si, jak je to skvělé, že se nezahlcuji těmi negativními emocemi a jak mi to dělá dobře.

Zdroj: www.cilevedome.cz

Vážně jsem tomu věřila...

Do té doby, než sem se po roce dostala zase za volant...tehdy jsem pochopila, že vztek je něco, co mě naopak v mojí duševní rovnováze udržuje. Řízení mám moc ráda, proto jsem se nadšeně vrhla po volantu, jakmile se naskytla příležitost. Za pár minut už jsem byla zase ve starých kolejích, zvesela jsem si nadávala na všechny strany, protože víte jak, je tolik lidí co vás za volantem můžou naštvat. Když jsem zastavila, bylo mi skvěle. A nebylo to jen tím řízením...

Konečně jsem si zase dovolila to naštvání prožít od začátku do konce, pěkně na plno, předtím jsem si neuvědomovala, že mi něco takového chybí, ale jakmile to přišlo, pochopila jsem, že svůj temperament nemůžu tak omezovat, pokud se chci cítit dobře. Začala jsem si toho všímat víc a opravdu, jakmile jsem se s někým mohla pěkně pohádat, nebo třeba jen naplno dát průchod naštvání, nebo i jiným emocem, bylo mi pak dlouho tak nějak fajn. 

Osobnostní růst je fajn věc, ale někdy se hold něčeho nemůžete vzdát, i když to navenek může vypadat, že to není dobrá vlastnost. Budu se muset smířit s tím, že občas prostě jsem hlasitá, vzteklá a temperamentní a nepotlačovat to v sobě jenom proto, že si myslím, že bych měla. Hodlám se samozřejmě usměrňovat, když to bude potřeba, ale člověk si musí najít svojí vlastní míru a poznat, co potřebuje a čeho se může zbavit. Možná to není ani tak o vzteku, jako o tom, že zatím pouze pomocí vzteku umím prožít všechny emoce naplno a úplně. Rozhodně je to něco, co teď budu bedlivě sledovat.

 K tomu je ale potřeba všímat si sám sebe, což mám pocit, moc lidí nedělá.

A jak jste na tom vy? taky se snažíte usměrňovat některé své vlastnosti? Vnímáte sami sebe?





pondělí 11. srpna 2014

Miluju tě....

TELEVIZE





Na základní škole jsem vždy po škole maniakálně sledovala svoje oblébené pořady na supermaxu a do toho lehce předstírala učení. Večer mě vystřídal otec se svými zprávami a celkově se televize prostě nezastavila. I když na ní často nikdo nekoukal, byla zapnutá prostě jen jako kulisa.

Když jsme se rozhodli, že si do nového bytu nepořídíme televizi, bylo to asi nejlepší rozhodnutí, které jsme mohli udělat. Najednou jsem zjistila, že mám spoustu času. Stihla jsem spoustu práce v kratším čase. Bylo to překvapivé.

Musím říct, že jsem pocítila i změnu v sociální oblastí. Zejména jsem často nevěděla, o čem se moje okolí baví a nemola se zapojit do hovoru, protože jsem nesledovala včerejší epizodu seriálu a nemohla jsem s nimi překrávat nejlepší televizní reklamy, které ostatní uměli zpaměti. Taky sem si všimla, jak často se mě někdo ptá, hele viděla si... " né neviděla, já nemám televizi." Reakce na tuto větu byly kouzelné. Lidé šokovaně zamrkali a na chvilku přestali mluvit, pak se mě většinou zeptali, jestli se mi rozbila. Když zjistili, že jí nemám schválně, řekli jen aha a odešli, nebo změnili téma hovoru. Dokonale šokovaní a možná se i tošku styděli za to, že znají někoho tak divného.) Jednou se mě dokonce soustrastně zeptali, jestli máme problémy s penězi, že si ji nemůžeme dovolit.)

Poslední dobou zjišťuji, že stále více mladších lidí, televizi doma také nemá a nebo pokud ji mají, moc ji nepouštějí. Nicméně stále se mi stává, že jdeme na návštěvu k našim přátelům a u nich, i když nás očekávají, běží televize, kterou během návštěvy nevypnou, nechají zapnutý zvuk a střídavě reagují na nás, co říkáme a občas se nahlas vyjádří k televizi. V takových chvílích upřímně nevím, jak mám reagovat, Říkejte si co chcete, občasné juknutí na mobil mi přijde jako menší zlo. Stala se už televize natolik součástí spousty domácností, že ji lidé při návštěvě, nebo společném jídle nechtějí vypnout? Je to tak nějak rodina?.)

Tohohle rozhodnutí nelituji, o spoustě tragédií se dozvídám až s několikadenním zpožděním, když zrovna zabrouzdám na internet, nebo se o tom někdo baví, ale přijdu si tak nějak spokojenější.) a kdyby v ČR vypukla válka, máme stále sirény ne?.)

Co vy a televize? máte ji? pouštíte ji každý den? vypínáte ji když přijde návštěva?.)

úterý 5. srpna 2014

Aha!

Taky už se vám někdy stalo, že jste potřebovali na něco přijít, třeba i zformulovat důležitou větu a za boha vám to prostě nešlo? Já v takových chvílích sedím zarytě nad počítačem a tupě zírám na obrazovku. Asi nemusím říkat, že to je strašná pitomost. Dopadá to tak, že frustrovaná odcházím spát, na nic samozřejmě nepřijdu a ještě si neužiju ani trochu volna.

Otazn%c3%adk_hlava

Zjistila jsem, že to nedělám jenom já, že to vlastně dělá spousta lidí kolem mě. Přitom je to jen nějaká forma sebemrskačení. Jakmile se dané věci přestaneme věnovat a děláme něco jiného, mozek i nadále pracuje, proto se často stane, že například během procházky dojde k tomu, že na vaši záhadu najednou přijdete a je vám to nad slunce jasné- AHA efekt... najednou nejenže pochopíte celý problém, rovnou ho i vyřešíte.

Jednou jsem někde slyšela, nebo četla, že na geniální nápady nikdy nepřijdete, když se o to snažíte, naopak, přicházejí ve chvílích relaxace, odpočinku, zábavy.

Tak co nás všechny nutí k tomu, že když se nám mozek zasekne, nevykašleme se na to a nepodíváme se na věc s čistou hlavou? Nevím jak vy, ale já bych se tohle chtěla naučit, očividně je to mnohem rozumnější, než můj dosavadní né moc funkční model.) Asi se nedá nic dělat a budu si to muset přidat na svůj pomyslný seznam, a řeknu vám...mám pocit, že za chvilku bude vážně dlouhý.) ach ta cesta za sebezdokonalováním je vážně dlouhá.

pátek 1. srpna 2014

Inkoustová skvrna nebo králíček?

Dlouho jsem se na ten den tešila. Představovala jsem si, jaké to bude, až je budu mít doma. Jak budou vypadat, jak často je budu používat, no prostě všechno....možná trošku přeháním, ale prostě jsem z nich nadšená.) minulý týden jsem si totiž konečně pořídila Rorschachovské tabule.)


Test inkoustových skvrn.  Autorem byl Hermann Rorschach, který původně vyzkoušel kolem 40ti tabulí, tehdy je tvořil na hedvábném papíru. Z finančních důvodů, kdy jejich tisk byl velmi nákladný, se jich začalo používat 10. V současné době je to jedna z nejpoužívanějších projektivních metod.

A těch deset už mám konečně i já.) Takže seznamte se s mojí novou hračkou pro diagnostiku osobnosti.)


Musím říct, že zatím neměly chvilku stání a testují jak divé a moc jim to jde, jen jejich majitelka se toho musí ještě spoustu naučit, aby byla dostatečně schopná umět interpretovat z odpovědí, ale to učení jí moc baví.) A taky stihnout zapisovat úplně všechno, co je potřeba během testování, je někdy poměrně zábavné...

Tak co, už jste někdy dělali Rorschachlův test?
a láká vás to?.)


A na závěr ještě jedna otázka na víkend...
Co to může být?






úterý 29. července 2014

Nechat to být

Moje známá o mně říká, že jsem bojovnice a že si toho na mě hodně cení. Bohužel prý občas je ten můj boj předem prohraný, jako kdybych uprostřed řeky zastavovala vodu holýma rukama.


Zdroj: novy-zeland.tripzone.cz
Na rovinu přiznávám, že je to pravda, opravdu mi nikdy moc nešlo smířit se s nespravedlností osudu a díváním se na to, jak někdo trpí. Hlavně u mých blízkých a u sebe se s tím odmítám smířit a dělám všechno možné i nemožné, abych někomu pomohla a nedokážu se jen tak smířit s nespravedlností, která se stala mě. Pokud se jedná o nějakou nespravedlnost spáchanou na mě, tak o ní často přemýšlím a nechávám v sobě bublat vztek. Je to otrava, určitě totiž taky znáte ten pocit, když se nad něco dokážete povznést. Jak je ten klid a vyrovnanost najednou opojná a uspokojující, člověk si najednou může oddechnout. Jak se říká, spadne vám kámen ze srdce.

Často mám pocit, že už se v tom trochu lepším. Spoustu drobností jsem se naučila pouštět a neužírat se s nimi. Pak ale nastane zatěžkávací zkouška a já jsem zoufale na začátku a potřebuju své okolí k tomu, aby mě upozornilo na to, co dělám. Sama to totiž často nevidím. Jen se snažím dělat všechno co můžu, i když je to často přehnaná péče. Výsledek je takový, že jsem fyzicky a psychicky zcela vyčerpaná, bez jakéhokoliv uspokojivého výsledku.

Věřím tomu, že spousta z vás to také nevidí. Že se snažíme o něco, čeho není možné dosáhnout a pak nás to brzdí v naší práci, studiu, čemkoliv. Necháváme se uvrhnout do splínu, v horším případě deprese. Přitom by řešení mělo být tak jednoduché - naučit se věci přijmout tak, jak jsou, přijmout je tak, že se prostě staly a my s nimi nic neuděláme. Dopřát si klid.

Jenže říct to je mnohem snazší, než to udělat, nemyslíte? A tak se snažím učit se přijmout věci tak jak jsou a řeknu vám... není to úplně snadné, ale zase na druhou stranu, pokud bychom se neměli už co učit a byli tak dokonalí, že už by nebylo co zlepšovat, byla by to pěkná nuda.  A že já se to jednou naučím. Osobnostní rozvoj je zkrátka běh na dlouhou trať a já jsem vděčná, že mám v životě lidi, kteří jsou schopni mi nastavit zrcadlo k mému chování. To je to, co mi pomáhá na sobě pracovat.

Takže můj úkol pro následující dny je jasný : naučit se to nechat být. Jaký je váš úkol?.)

čtvrtek 24. července 2014

Tajemná zkratka LoC

Věříte v osud? Pokud se něco má stát, stane se, můžu tomu nechat volný průběh, ono se to nějak vyvrbí, stejně s tím nic nenadělám.

V sociální psychologii existuje jeden pojem, který pojednává o tom, jak moc vnímáme sami sebe jako hybatele situací. Ten pojem se jmenuje Locus of control. Pokud je ten váš:

  •  EXTERNÍ- pak máte za to, že úspěch, nebo naopak prohry jsou z hlavní části určeny vnějšími vlivy. Když nastane těžká situace, čekáte, jak se to s ní vyvine, jestli někdo zasáhne, nebo jak to s ní vlastně osud zamýšlel.

  • INTERNÍ- Pak patříte mezi ty lidi, kteří za úspěchy, nebo prohrami vidí sami sebe, věří, že to vychází z jejich dovedností a schopností. Pokud v jejich životě nastane nějaká těžká situace, jsou přesvědčeni o tom, že výsledek bude záviset na tom, jak oni sami se budou snažit. 
Obecně z výzkumů vyplývá to, že osoby s interním LoC, jsou na tom lépe psychicky, fyzicky, nemluvě o zdravotní stránce. Údajně žijí zdravějším životním stylem, který je následně prevencí různých onemocnění moderní doby. Pokud je zaskočí nenadálá situace, věří, že to mají pevně ve svých rukou a nejsou v tom tudíž bezmocní. Tohle všechno je psychiku velmi důležité. Pokud ste si bezmoc prožili, víte, jak příšerná věc to je a jak to člověka ovlivní. 

Osoby s interní LoC lépe zvládají i průběh nemocí. Na toto téma proběhlo také hodně výzkumu, zejména u onkologických a kardiovaskulárních onemocnění. Při rakovině může jít i o to, že si o své nemoci najdete všechny dostupné informace, prodiskutujete možnosti léčby s lékařem, začnete dělat imaginace a vyměníte brambůrky za zeleninu.

Možná si teď říkáte, že pokud ste zaměřením spíše externí je to pěkně v pytli, já to tak jednostraně nevidím.

Pokud si ještě vzpomínáte na článek o optimismu. Tak si možná vybavíte, jak je optimistický přístup k životu důležitý pro vaše zdraví- jak psychické, tak i fyzické. A jsou to právě optimisté, kteří při neúspěchu věří spíše v to, že za to vlastně moc nemohli (špatný test, únava...), ale pokud se jim něco povede, berou na vrub svým dokonalým znalostem. A tím je jejich optimismus takřka nezlomný.)

Takže, asi je lepší, pokud budete věřit sami v sebe, jako v někoho, kdo si dokáže se vším poradit a nad věci mí kontrolu, ale když se občas něco nepovede, nebojte se to hodit třeba na počasí.)

Co vy a vaše LoC? jste interní nebo externí

pondělí 21. července 2014

Já nic já muzikant

Ten případ určitě znáte. Vypráví a píše se o něm na několik variant, detaily tady, ale nejsou až tak důležité. Ten příběh je o tom, jak byla na jednom panelovém sídlišti přepadena a pobodána dívka, která se vracela domů z práce. I když křičela o pomoc, nikdo na to nereagoval. Nakonec údajně jeden člověk zavolal z okna něco o policii, a tím útočníka odehnal. Ale protože dívce nikdo nepřišel na pomoc, mohl se násilník vrátit, znásilnit ji a nakonec pobodat tak, že mladá dívka zemřela. Slyšeli to všichni v okolí a nikdo nezavolal policii....protože když támhle soused naproti taky svítí, proč by ste je měl volat vy? řešit pak ještě oplétačky s policií? Co když tam někdo jenom blbne a já pak ještě budu vypadat jako pitomec? Děkuji nechci. 

Efekt rozptýlené odpovědnosti je pěkná potvora. Očekávali by ste, že když se vám něco stane tak vám ostatní pomůžou, zvlášť ve velkém městě. Chyba lávky. Čím více lidí je přítomno nějaké prekérní situaci, tím vaše šance, že vám někdo pomůže, klesají.

Na tohle téma bylo provedeno spousta experimentů a všechny dopadli stejně. Čím víc lidí, kteří například ještě koukali do prázdna a nedávali nijak na jevo, že vědí o tom co se teď děje, tím menší šance na pomoc. Docela nepříjemný pocit co?

Myslím, že o těchto experimentech nemusíte ani číst, všichni je vídáme kolem sebe vcelku pravidelně. Opilec, který obtěžuje mladou slečnu v tramvaji, brečící člověk na lavičce, zhroucená osoba v parku. Všichni kolem procházejí.

Pokud by vás zajímalo, co tedy vlastně máte dělat, když se vy dostanete do nějakého prušvihu. Někoho si vyberte a oslovte přímo jeho, ukažte si na něj a řekněte: "vy mi pomozte, vy zavolejte polici". Tím na vybraného člověka zacílíte odpovědnost a on se tak trochu probere z tranzu.) Někdy ale i tahle technika selže, v tom případě navrhuji vybrat si někoho jiného.) Sama jsem byla u případu, kdy zakrvácenému sousedovi zabouhl jiný soused před nosem....nepochopíte? já taky ne.

Někdy tenhle efekt ukrutně nesnáším, zvlášť když se někdo válí po zemi a nehýbe se. Jakmile totiž o rozptýlené odpovědnosti vím, říkám si, když né já tak kdo. A tak s povzdechem přistupuji k nehybné postavě, mluvím na ni, vytahuji telefon a případně i rukavice, pokud je sebou mám.

A tak doufám, že určitou odpovědnost předám i vám a že si taky řeknete, když né já, tak kdo?.) a třeba se pak jednou nebudeme muset bát, že nám nikdo nepomůže, až to budeme potřebovat.

Vnímáte kolem sebe rozptýlenou odpovědnost?

pátek 18. července 2014

Kdo z nás je větší psychopat?

Na začátku trochu mimo téma článku: Nechala unést svým oborem a pro giveaway sem vybrala knihu, která je zajímavá hlavně pro psychology.) Proto jsem se rozhodla, že pokud se giveaway budete účastnit a vyhrajete, budete si moct vybrat mezi Zpovědníkem vrahů a sourozeneckými konstelacemi.) 

                                                                      


A teď už si v klidu užijte dnešní článek.)


Já architektuře po odborné stránce nerozumím ani v nejmenším. A tento článek o tom ani být nemá, aby bylo jasno.)

Na druhou stranu, zastupuji druhou stranu, tu pro kterou by architekti měli tvořit návrhy. Jsem odborností neposkvrněný uživatel služeb a tak to má být, pokud tu teď chci mluvit objektivně. Jak jsem se zde již zmiňovala, moje sestra je architektka, proto vidím poměrně dost projektů.  Vždycky, když nějaký vidím, neodceňuji odbornou dokonalost projektu (jako ostatně drtivá většina lidí, kteří architekturu nestudovali), hodnotím to, jak na mě projekt působí. A buď me upřímní, nearchitektů tady vždycky bude víc, než architektů.

Když vidím něčí projekt, je pro mě důležité, jestli ve mě vzbuzuje příjemný pocit. Nezáleží mi moc na tom jak děsně důmyslné to je a jak to splňuje všechny prvky, které by mělo. Důležitější než sama budova je i kontext, do kterého je ta budova zasazena. Jak ji lidem představíte. Pokud se mi to co mi ukazujete líbí a umím si představit jak by mi tam bylo fajn, teprve pak se o projekt mohu zajímat dál.

Architektura má obrovský vliv na to, jak se po psychické stránce cítíme. Je velký rozdíl, pokud sůvj život trávíte v hnusné kobce (ahoj deprese pojď blíž), nebo krásném vzdušném prostoru. Dodnes si pamatuju ten šok, když jsem poprvé byla uvnitř nové budovy ČVUT v Praze. Nazvala bych to ponurým, depresivním místem, kde člověk přichází o radost ze života. Mimo jiné, stále očekávám, který zoufalý student se vrhne přes balkóny a rozplácne se uprostře átria, protože tato budova, plus akce, kdy je otevřená škola nonstop, aby zde studenti mohli pracovat, k tomu prostě svádí. O to víc neuvěřitelné mi přišlo vyjádření architektky, že to byl vlastně záměr. "Aby architekty učila pokoře..." ( dle Aleny Šrámkové)


Slavnostní otevření budovy
Zdroj: http://bydleni.idnes.cz/nemely-by-tady-bejt-tyhle-bejkarny-rika-prvni-dama-ceske-architektury-1kd-/architektura.aspx?c=A110916_162411_architektura_rez

Pokud bych studovala v takovéto budově (a nezbláznila se v průběhu studia) asi bych se taky nedokázala vžít do toho, co je pro neodborníky důležité pro to, aby si uměli představit, jak na ně budova bude působit, to je pravda. Zvlášť pokud by to nebylo zakotvené ve výuce.

Když jsem tedy viděla některé projekty z dílny jednoho atelieru, kdy diplomové práce byly přístupné na FB, připomnělo mi to město duchů v  Černobylu. Žádní lidé, žádná radost, nepříjemný mrazivý pocit na zádech.....) Na druhou stranu mě o to více potěšilo, když v této diskuzy se ozval jeden hlas, mladého architekta, který na tuto skutečnost poukazoval. Hned o pár příspěvků dále byl vedoucím ateliáru nazván sociopatem a objevila se  agresivní snaha o osobnostní degradaci. Nevěděla jsem jestli se smát té reaci a nebo být v šoku, že když se objeví někdo, kdo propojuje architekturu s ostatními obory (tedy tak jak by to logicky mělo fungovat) je zde taková snaha o jeho umlčení. 

Tak se tedy říkám, kdo je větší sociopat, ten, který si dovolí jít proti proudu, protože pochopil souvislosti, které se v architektuře pravdědopobně nenosí, nebo ten, který na člověka zautočí degradujícím a urážlivým způsobem, protože si dovolí se z depresivního pojetí projektu neposadit na zadek? Mohli bychom se bavit o tom, jak je kdo uznavaný, ale nevím jak u vás, u mě to záruku kvality rozhodně neznamená. Ale co se divím, když si poprvé Ignác Filip Semmelweis dovolil prosazovat svůj názor, že po mytí rukou před operací, méně žen umírá na horečku omladnic- propustili ho. Lidé s rozdílným smýšlením to vždycky mají na záčátku těžké a je jedno, že mají pravdu. 

Můžu si jen přád víc osvícených lidí, kterým bude záležet na mezioborovém propojení a budou to chtít předat i svým studentům. Protože to není jen o tom, jak to kdo navrhne, ale i tom, jak se do klienta vcítí, jak mu pomůže přijít na to, co vlastně potřebuje a jak mu odprezentuje to co chce, tak, aby se dotoho klient uměl vžít a představit si to. A můžu jen doufat, že takové názory bude přebírat více lidí, kteří se nenechají zastrašit tím, že to tak nedělá většina.

A vlastně to není jen o architektuře, ale o všech oborech, které mají co do činění s lidmi.

P.S- tento článek je čistě o mých názorech a nemá se věnovat odbornostem potřebným při navrhování budov tak prosím odborníky, aby to vzali v potaz. 

Taky na vás některé budovy působí pozitivním, negativním, nebo dokonce depresivním dojmem? které to jsou?

Jak vy vnímáte důležitost propojování oborů? berete psychologii jako něco co by do architektury nemělo zasahovat? Nebo by ste uvítali její zasahování do více oborů?

A co je pro vás důležité k tomu, aby se vám projekt (ale i cokoliv jiného) líbil? Aby vás to něco, zaujalo?