úterý 29. července 2014

Nechat to být

Moje známá o mně říká, že jsem bojovnice a že si toho na mě hodně cení. Bohužel prý občas je ten můj boj předem prohraný, jako kdybych uprostřed řeky zastavovala vodu holýma rukama.


Zdroj: novy-zeland.tripzone.cz
Na rovinu přiznávám, že je to pravda, opravdu mi nikdy moc nešlo smířit se s nespravedlností osudu a díváním se na to, jak někdo trpí. Hlavně u mých blízkých a u sebe se s tím odmítám smířit a dělám všechno možné i nemožné, abych někomu pomohla a nedokážu se jen tak smířit s nespravedlností, která se stala mě. Pokud se jedná o nějakou nespravedlnost spáchanou na mě, tak o ní často přemýšlím a nechávám v sobě bublat vztek. Je to otrava, určitě totiž taky znáte ten pocit, když se nad něco dokážete povznést. Jak je ten klid a vyrovnanost najednou opojná a uspokojující, člověk si najednou může oddechnout. Jak se říká, spadne vám kámen ze srdce.

Často mám pocit, že už se v tom trochu lepším. Spoustu drobností jsem se naučila pouštět a neužírat se s nimi. Pak ale nastane zatěžkávací zkouška a já jsem zoufale na začátku a potřebuju své okolí k tomu, aby mě upozornilo na to, co dělám. Sama to totiž často nevidím. Jen se snažím dělat všechno co můžu, i když je to často přehnaná péče. Výsledek je takový, že jsem fyzicky a psychicky zcela vyčerpaná, bez jakéhokoliv uspokojivého výsledku.

Věřím tomu, že spousta z vás to také nevidí. Že se snažíme o něco, čeho není možné dosáhnout a pak nás to brzdí v naší práci, studiu, čemkoliv. Necháváme se uvrhnout do splínu, v horším případě deprese. Přitom by řešení mělo být tak jednoduché - naučit se věci přijmout tak, jak jsou, přijmout je tak, že se prostě staly a my s nimi nic neuděláme. Dopřát si klid.

Jenže říct to je mnohem snazší, než to udělat, nemyslíte? A tak se snažím učit se přijmout věci tak jak jsou a řeknu vám... není to úplně snadné, ale zase na druhou stranu, pokud bychom se neměli už co učit a byli tak dokonalí, že už by nebylo co zlepšovat, byla by to pěkná nuda.  A že já se to jednou naučím. Osobnostní rozvoj je zkrátka běh na dlouhou trať a já jsem vděčná, že mám v životě lidi, kteří jsou schopni mi nastavit zrcadlo k mému chování. To je to, co mi pomáhá na sobě pracovat.

Takže můj úkol pro následující dny je jasný : naučit se to nechat být. Jaký je váš úkol?.)

čtvrtek 24. července 2014

Tajemná zkratka LoC

Věříte v osud? Pokud se něco má stát, stane se, můžu tomu nechat volný průběh, ono se to nějak vyvrbí, stejně s tím nic nenadělám.

V sociální psychologii existuje jeden pojem, který pojednává o tom, jak moc vnímáme sami sebe jako hybatele situací. Ten pojem se jmenuje Locus of control. Pokud je ten váš:

  •  EXTERNÍ- pak máte za to, že úspěch, nebo naopak prohry jsou z hlavní části určeny vnějšími vlivy. Když nastane těžká situace, čekáte, jak se to s ní vyvine, jestli někdo zasáhne, nebo jak to s ní vlastně osud zamýšlel.

  • INTERNÍ- Pak patříte mezi ty lidi, kteří za úspěchy, nebo prohrami vidí sami sebe, věří, že to vychází z jejich dovedností a schopností. Pokud v jejich životě nastane nějaká těžká situace, jsou přesvědčeni o tom, že výsledek bude záviset na tom, jak oni sami se budou snažit. 
Obecně z výzkumů vyplývá to, že osoby s interním LoC, jsou na tom lépe psychicky, fyzicky, nemluvě o zdravotní stránce. Údajně žijí zdravějším životním stylem, který je následně prevencí různých onemocnění moderní doby. Pokud je zaskočí nenadálá situace, věří, že to mají pevně ve svých rukou a nejsou v tom tudíž bezmocní. Tohle všechno je psychiku velmi důležité. Pokud ste si bezmoc prožili, víte, jak příšerná věc to je a jak to člověka ovlivní. 

Osoby s interní LoC lépe zvládají i průběh nemocí. Na toto téma proběhlo také hodně výzkumu, zejména u onkologických a kardiovaskulárních onemocnění. Při rakovině může jít i o to, že si o své nemoci najdete všechny dostupné informace, prodiskutujete možnosti léčby s lékařem, začnete dělat imaginace a vyměníte brambůrky za zeleninu.

Možná si teď říkáte, že pokud ste zaměřením spíše externí je to pěkně v pytli, já to tak jednostraně nevidím.

Pokud si ještě vzpomínáte na článek o optimismu. Tak si možná vybavíte, jak je optimistický přístup k životu důležitý pro vaše zdraví- jak psychické, tak i fyzické. A jsou to právě optimisté, kteří při neúspěchu věří spíše v to, že za to vlastně moc nemohli (špatný test, únava...), ale pokud se jim něco povede, berou na vrub svým dokonalým znalostem. A tím je jejich optimismus takřka nezlomný.)

Takže, asi je lepší, pokud budete věřit sami v sebe, jako v někoho, kdo si dokáže se vším poradit a nad věci mí kontrolu, ale když se občas něco nepovede, nebojte se to hodit třeba na počasí.)

Co vy a vaše LoC? jste interní nebo externí

pondělí 21. července 2014

Já nic já muzikant

Ten případ určitě znáte. Vypráví a píše se o něm na několik variant, detaily tady, ale nejsou až tak důležité. Ten příběh je o tom, jak byla na jednom panelovém sídlišti přepadena a pobodána dívka, která se vracela domů z práce. I když křičela o pomoc, nikdo na to nereagoval. Nakonec údajně jeden člověk zavolal z okna něco o policii, a tím útočníka odehnal. Ale protože dívce nikdo nepřišel na pomoc, mohl se násilník vrátit, znásilnit ji a nakonec pobodat tak, že mladá dívka zemřela. Slyšeli to všichni v okolí a nikdo nezavolal policii....protože když támhle soused naproti taky svítí, proč by ste je měl volat vy? řešit pak ještě oplétačky s policií? Co když tam někdo jenom blbne a já pak ještě budu vypadat jako pitomec? Děkuji nechci. 

Efekt rozptýlené odpovědnosti je pěkná potvora. Očekávali by ste, že když se vám něco stane tak vám ostatní pomůžou, zvlášť ve velkém městě. Chyba lávky. Čím více lidí je přítomno nějaké prekérní situaci, tím vaše šance, že vám někdo pomůže, klesají.

Na tohle téma bylo provedeno spousta experimentů a všechny dopadli stejně. Čím víc lidí, kteří například ještě koukali do prázdna a nedávali nijak na jevo, že vědí o tom co se teď děje, tím menší šance na pomoc. Docela nepříjemný pocit co?

Myslím, že o těchto experimentech nemusíte ani číst, všichni je vídáme kolem sebe vcelku pravidelně. Opilec, který obtěžuje mladou slečnu v tramvaji, brečící člověk na lavičce, zhroucená osoba v parku. Všichni kolem procházejí.

Pokud by vás zajímalo, co tedy vlastně máte dělat, když se vy dostanete do nějakého prušvihu. Někoho si vyberte a oslovte přímo jeho, ukažte si na něj a řekněte: "vy mi pomozte, vy zavolejte polici". Tím na vybraného člověka zacílíte odpovědnost a on se tak trochu probere z tranzu.) Někdy ale i tahle technika selže, v tom případě navrhuji vybrat si někoho jiného.) Sama jsem byla u případu, kdy zakrvácenému sousedovi zabouhl jiný soused před nosem....nepochopíte? já taky ne.

Někdy tenhle efekt ukrutně nesnáším, zvlášť když se někdo válí po zemi a nehýbe se. Jakmile totiž o rozptýlené odpovědnosti vím, říkám si, když né já tak kdo. A tak s povzdechem přistupuji k nehybné postavě, mluvím na ni, vytahuji telefon a případně i rukavice, pokud je sebou mám.

A tak doufám, že určitou odpovědnost předám i vám a že si taky řeknete, když né já, tak kdo?.) a třeba se pak jednou nebudeme muset bát, že nám nikdo nepomůže, až to budeme potřebovat.

Vnímáte kolem sebe rozptýlenou odpovědnost?

pátek 18. července 2014

Kdo z nás je větší psychopat?

Na začátku trochu mimo téma článku: Nechala unést svým oborem a pro giveaway sem vybrala knihu, která je zajímavá hlavně pro psychology.) Proto jsem se rozhodla, že pokud se giveaway budete účastnit a vyhrajete, budete si moct vybrat mezi Zpovědníkem vrahů a sourozeneckými konstelacemi.) 

                                                                      


A teď už si v klidu užijte dnešní článek.)


Já architektuře po odborné stránce nerozumím ani v nejmenším. A tento článek o tom ani být nemá, aby bylo jasno.)

Na druhou stranu, zastupuji druhou stranu, tu pro kterou by architekti měli tvořit návrhy. Jsem odborností neposkvrněný uživatel služeb a tak to má být, pokud tu teď chci mluvit objektivně. Jak jsem se zde již zmiňovala, moje sestra je architektka, proto vidím poměrně dost projektů.  Vždycky, když nějaký vidím, neodceňuji odbornou dokonalost projektu (jako ostatně drtivá většina lidí, kteří architekturu nestudovali), hodnotím to, jak na mě projekt působí. A buď me upřímní, nearchitektů tady vždycky bude víc, než architektů.

Když vidím něčí projekt, je pro mě důležité, jestli ve mě vzbuzuje příjemný pocit. Nezáleží mi moc na tom jak děsně důmyslné to je a jak to splňuje všechny prvky, které by mělo. Důležitější než sama budova je i kontext, do kterého je ta budova zasazena. Jak ji lidem představíte. Pokud se mi to co mi ukazujete líbí a umím si představit jak by mi tam bylo fajn, teprve pak se o projekt mohu zajímat dál.

Architektura má obrovský vliv na to, jak se po psychické stránce cítíme. Je velký rozdíl, pokud sůvj život trávíte v hnusné kobce (ahoj deprese pojď blíž), nebo krásném vzdušném prostoru. Dodnes si pamatuju ten šok, když jsem poprvé byla uvnitř nové budovy ČVUT v Praze. Nazvala bych to ponurým, depresivním místem, kde člověk přichází o radost ze života. Mimo jiné, stále očekávám, který zoufalý student se vrhne přes balkóny a rozplácne se uprostře átria, protože tato budova, plus akce, kdy je otevřená škola nonstop, aby zde studenti mohli pracovat, k tomu prostě svádí. O to víc neuvěřitelné mi přišlo vyjádření architektky, že to byl vlastně záměr. "Aby architekty učila pokoře..." ( dle Aleny Šrámkové)


Slavnostní otevření budovy
Zdroj: http://bydleni.idnes.cz/nemely-by-tady-bejt-tyhle-bejkarny-rika-prvni-dama-ceske-architektury-1kd-/architektura.aspx?c=A110916_162411_architektura_rez

Pokud bych studovala v takovéto budově (a nezbláznila se v průběhu studia) asi bych se taky nedokázala vžít do toho, co je pro neodborníky důležité pro to, aby si uměli představit, jak na ně budova bude působit, to je pravda. Zvlášť pokud by to nebylo zakotvené ve výuce.

Když jsem tedy viděla některé projekty z dílny jednoho atelieru, kdy diplomové práce byly přístupné na FB, připomnělo mi to město duchů v  Černobylu. Žádní lidé, žádná radost, nepříjemný mrazivý pocit na zádech.....) Na druhou stranu mě o to více potěšilo, když v této diskuzy se ozval jeden hlas, mladého architekta, který na tuto skutečnost poukazoval. Hned o pár příspěvků dále byl vedoucím ateliáru nazván sociopatem a objevila se  agresivní snaha o osobnostní degradaci. Nevěděla jsem jestli se smát té reaci a nebo být v šoku, že když se objeví někdo, kdo propojuje architekturu s ostatními obory (tedy tak jak by to logicky mělo fungovat) je zde taková snaha o jeho umlčení. 

Tak se tedy říkám, kdo je větší sociopat, ten, který si dovolí jít proti proudu, protože pochopil souvislosti, které se v architektuře pravdědopobně nenosí, nebo ten, který na člověka zautočí degradujícím a urážlivým způsobem, protože si dovolí se z depresivního pojetí projektu neposadit na zadek? Mohli bychom se bavit o tom, jak je kdo uznavaný, ale nevím jak u vás, u mě to záruku kvality rozhodně neznamená. Ale co se divím, když si poprvé Ignác Filip Semmelweis dovolil prosazovat svůj názor, že po mytí rukou před operací, méně žen umírá na horečku omladnic- propustili ho. Lidé s rozdílným smýšlením to vždycky mají na záčátku těžké a je jedno, že mají pravdu. 

Můžu si jen přád víc osvícených lidí, kterým bude záležet na mezioborovém propojení a budou to chtít předat i svým studentům. Protože to není jen o tom, jak to kdo navrhne, ale i tom, jak se do klienta vcítí, jak mu pomůže přijít na to, co vlastně potřebuje a jak mu odprezentuje to co chce, tak, aby se dotoho klient uměl vžít a představit si to. A můžu jen doufat, že takové názory bude přebírat více lidí, kteří se nenechají zastrašit tím, že to tak nedělá většina.

A vlastně to není jen o architektuře, ale o všech oborech, které mají co do činění s lidmi.

P.S- tento článek je čistě o mých názorech a nemá se věnovat odbornostem potřebným při navrhování budov tak prosím odborníky, aby to vzali v potaz. 

Taky na vás některé budovy působí pozitivním, negativním, nebo dokonce depresivním dojmem? které to jsou?

Jak vy vnímáte důležitost propojování oborů? berete psychologii jako něco co by do architektury nemělo zasahovat? Nebo by ste uvítali její zasahování do více oborů?

A co je pro vás důležité k tomu, aby se vám projekt (ale i cokoliv jiného) líbil? Aby vás to něco, zaujalo?

středa 16. července 2014

GIVEAWAY

Je to tady...historicky první giveaway, na tomto blogu.) Blog sice neslaví žádné výročí (ještě), ale to neznamená, že bychom si nemohli zasoutěžit.)

Jednomu z vás, bych chtěla věnovat knihu: Zpovědník vrahů.

 - Zpovědník vrahů: Slavomír Hubálek


Je to kniha z mé osobní knihovny, která se mi příjemně četla. Doufám, že se bude líbit i vám.

A co musíte udělat proto, aby ste ji mohli vyhrát?

  • Být pravidelným čtenáři blogu
  • Napsat komentář pod tento článek, který bude obsahovat váš mail.
  • A dát like Facebookové stránce Everybody talks ( v pravo najdete dokonce i odkaz), pokud budete chtít můžete mě sledovat i tam.)
A pak už jen čekat, jestli se vám poštěstí. 

Výherce budu vyhlašovat 11.8.

Takže přeju hodně štěstí a doufám, že se vám soutěž bude líbit.)


P.S.S- Nechala unést svým oborem a pro giveaway sem vybrala knihu, která je zajímavá hlavně pro psychology.) Proto jsem se rozhodla, že pokud se giveaway budete účastnit a vyhrajete, budete si moct vybrat mezi Zpovědníkem vrahů a sourozeneckými konstelacemi.) 

                                


pondělí 14. července 2014

Stačí jen pár vteřin

Občas se to tak stane... něco vás rozčílí, někdo po vás chce důležité rozhodnutí, o kterém zatím nemáte úplně jasno, přijde životní zpráva takového rázu, že vás porazí. Tohle všechno jsou situace, kdy uvažovat s chladnou hlavou, prostě není možné. Pravděpodobně vás podle povahy situace pohltí stres, panika a úzkost. Zrychlí se vám tep, vyschne vám v puse a nakonec z vás vypadne nějaká hrozná pitomost, uděláte špatné rozhodnutí, nebo dovolíte katastrofickým představám, aby se rozvíjeli až do absurdního konce. 

Nestává se každý den, abychom byli vystavováni situacím, ze kterých se hroutíme, pokud ale budeme mluvit o každodenních problémech, troufnu si říct, že pod nějakým tlakem je drtivá většina z nás neustále. Pokud se tím nechceme nechat převálcovat, je lepší naučit se s tím pracovat.

Někteří lidé, když se naštvou, počítají do deseti. Pokud použiju počítání do deseti v situaci, kdy jsem naštvaná, tak tohle je technika, která mě zaručeně vytočí ještě víc. Proto raději používám STOPkuJakmile si dovolím se alespoň na chvilku zastavit, tak právě během tohoto momentu můžu vystoupit z toho všeho, co se kolem mě děje a podívat se na celou věc s odstupem. Emoce se zklidní a najednou můžu přemýšlet bez tlaku. Dost často si uvědomím drobnosti, které jsem ve všem tom jednoduše přehlédla.  



Uznávám, že takhle technika se lépe používá, když jste někde o samotě, ale krizově ji s trochou fantazie dokážete využít i v konverzaci. Například urychlenou omluvou, že potřebujete na toaletu.) I pár vteřin dokáže pomoct, abyste se trochu oprostili od emocí a rozhodli se s chladnou hlavou a začali mít nad situací kontrolu. Jakmile pak máte odstup, už jste schopni pořádně přemýšlet. Je jen na vás, kolik času budete potřebovat, může to být pár vteřin, ale některé problémy vyžadují i pár dní.

Je to obtížné s něčím takovým zacházet a já se stále ještě často nechám stresem pohltit, každopádně po nějaké době si na STOPku vzpomenu a použiju ji... třeba i opakovaně. A víte co? Je to úžasná úleva dopřát si takový luxus a podívat se na problém tak, jako by se mě vůbec netýkal. 


A co děláte vy když vás pohltí stres? Počítáte do deseti,  zhluboka se nadechnete, dáváte si stopku? Nebo snad sníte celou čokoládu? (tajně samozřejmě.))

středa 9. července 2014

Dospělost? Nikdy!

Když jsem byla malá, vždycky jsem si představovala, co všechno budu dělat, až budu bydlet sama. Sním celou sklenici nutelly, budu si chodit spát kdy se mi zlíbí, nebudu chodit do školy a budu skákat na posteli, dokud nepadnu únavou

Když jsem byla v pubertě upínala jsem se na to, jak budu chodit pařit až do rána, budu si každý měsíc dávat na vlasy jinou punkerskou barvu, nikdo mě nebude buzerovat a hlavně nebudu už nikdy chodit do školy.

Když si zhodnotím svůj život teď, když už sem "dospělá" a bydlím sama, musím konstatovat, že moje předchozí já by se chytala za hlavu...


Zdroj: http://ntx.cz/id-74-meme-obrazky

Je to totiž naprosto jinak.)

Asi se tomu říká dospělost, dlouho sem se tomu bránila, ale moc to ovlivnit nejde. Dospělost je prostě a jednoduše opruz. Spousta starostí a povinností. Má to sice i dost kladů (protože vás vážně nikdo nehlídá), ale občas bych se radši někam schovala a byla neplnoletá. Navíc, je sice hezké, že teoreticky si můžu dělat co chci, třeba jít si nechat udělat tetotáví a dát si naušnici do nosu, problém, je, že jakmile vás dospělost zastihne, vám samotným něco napovídá, že něco takového udělat asi nebude nejchytřejší.

Takže nakonec místo nezřízených pařeb, které trvají do rána, si chodíte sednout na víno s kamarádkami, u kterého se na druhou stranu nezřízeně opijete taky, protože od té doby, co se staráte sami o sebe, nemáte čas chodit pít a odrovnají vás tři skleničky. Místo nutely si dáte sušenku, a když vidíte někoho s barevnými vlasy schovívavě se usmějete (a závidíte jak blázen). Vysoká škola vás pohltí, protože ten obor, co ste si vybrali, vás konečně baví.

Jo a co je nejhroznější...začnou vám chutnat olivy...a to hodně.) Když jdete někam na večírek a nejsou tam olivy, divně se díváte kolem a nechápete, jak na ně mohli zapomenout!

A i přes to všechno, jak je dospělost odlišná od našich dětských představ a jak moc velký opruz to často je, jste tak nějak...spokojení....šťastní, což je...podivný....ale je to tak.) Musí se to ale zdravě dávkovat.)


Co vy a dospělost? taky s ní občas bojujete?.) a taky ste si někdy chtěli nabarvit vlasy na růžovo?.) (P.S. já růžovou měla.)

úterý 8. července 2014

A zase ty novinky.....

Paradoxně v návaznosti na předchozí článek už je Everybody talks na FB!
a nebojte bude to tam i tady vypadat líp.)

Odkaz na Facebook

P.S pohrávám si s myšlenkou na knižní giveaway, takže v následujících dnech až týdnech si snad i zasoutěžíte.)

P.S.S. doufám, že alespoň vy si užíváte léto v plném proudu.)

středa 2. července 2014

Taky nesnášíte sociální sítě? Teď už budete!.)

Vždycky, když nastane situace, kdy jsem připoutaná k počítači na delší dobu, se moje nálada zhoršuje, až do bodu mrazu, kdy naštvaná na celý svět, odcházím spát. Tenhle stav sem si spojovala s určitou otráveností učit se některé nepříliš záživné předměty.

Jenže tenhle stav jsem vypozorovala i v jiných situacích, než při učení.... A vždycky tam byl počítač a co hlavně... Vždycky tam byl INTERNET a s ním i sociální sítě.

Asi jako spousta z vás, pokud něco musím dělat na počítači, nebo musím po určitou dobu být na jednom místě (přednáška třeba) a mám u sebe počítač, tak z 20% dělám něco užitečného (a to si ještě docela fandím) a ten zbytek klikám! Tak jednou za deset minut aktualizuju FB (co kdyby někdo něco hrozně důležitého přidal), pročtu všechny blogy, co má Rendy z Ordinary life ve svém seznamu, mezitím opakovaně aktualizuji FB, kontroluji maily (tak jednou za hodinu) a sem tam prošmejdím instagram. Do toho občas teda najdu nějaký ten odborný článek, nebo napíšu pár řádků, ale jak čas běží, tato činnost utichá. Zůstane jen klikání a špatná nálada.

Kdo by totiž taky neměl špatnou náladu, když si prohlížíte fotky svých přátel na večírku, čtete statusy o tom, jak si ostatní zrovna hrozně užívají a vy dřepíte v temné místnosti a nudíte se k smrti. Nebo když s nevelikým nadšením žvejkáte suchou housku k večeři (protože jste zapomněli dojít nakoupit a ta houska zas není tak tvrdá) a do toho na instagramu všichni přidávají svoje foodporno.




To si pak přijdete, že všichni kolem vás si užívají život plnými doušky, zatímco vy trapně skomíráte. Když sem se o téhle hypotéze bavila s přáteli, tak mi potvrdili... Všichni... I ti s nejlepšíma fotkama na instagramu:)

A protože američtí vědci zkoumají, co se dá, vyzkoumali i to, že čím déle budete na Facebooku, tím bude vaše spokojenost se životem klesat. (Odkaz na článek najdete v komentářích)

Takže... Nevím jak vy, ale já přestávám se sebemrskačením. Né že bych nadšeně rušila všechny svoje internetové účty, jen omezím jejich projíždění na snesitelnou míru....víte jak.... Jako kouření... Snižovat počet projetí na snesitelné minimum....

Jdete do toho se mnou?.)

P.S: Škoda, že se neprodávají náplasti na odvykačku z FB co.)