úterý 21. října 2014

Jak se zachovám když ... ?


Stanfordský vědecký experiment, spolu s mnoha dalšími společenskovědními výzkumy, odhaluje poselství, které nechceme přijmout: že většina z nás může projít významnou transformací charakteru, když jsme vystaveni působení sociálních sil. 


Philip Zimbardo

Zdroj: magazin.atlas.sk


Ani se nedivím, že to nechceme přijmout. Je to totiž neuvěřitelně děsivé si připustit, že naše morální přesvědčení by nemusela obstát tváří v tvář tlaku. Že naše nezlomné názory by mohly být změněny tím, že z někoho bude vytvořen nepřítel. Že bychom byli schopni někoho připravit o život, jen proto, někdo řekl, že je to v pořádku. 

Jak například mohlo vyvražďování židů dojít tak daleko? kupodivu...velmi snadno. Nechápeme ty, kteří se na něčem takovém podíleli, přijdou nám neuvěřitelně odlišní od nás a našech přátel.

Myslíme si, že sami sebe známe dobře, ale asi to nebude úplně pravda, nikdo z nás neví, jak by se zachoval v neočekávané situaci. 

Není to jen standfordský vědecký experiment, který nám tohle o nás samotných říká, je to i Milgramův experiment, kdy hlavní roli hrála autorita examinátora. Na jeho pokyn dala smrtelnou ránu proudem většina lidí a to i přes to, že měli obavy, že by tím mohli daného člověka zabít. 

Je to i experiment, který proběhl na základní škole, kdy jeden den učitelka řekla prohlásila, že děti, které mají modré oči, budou mít větší výhody než zbytek, který musel sedět v zadních lavicích. Modrooké děti se začali samozřejmě povyšovat a ostatní trápit a lehce šikanovat. Druhý den učitelka změnila své prohlášení, a tentokrát vyvolenými byli všichni hnědoocí. A co myslíte? zachovali se úplně stejně, jako modroocí.

Je to samozřejmě víc výzkumů, které by na tohle téma mohly mluvit, ale myslím, že pro ilustraci to je až až. 

Osobně si v duchu říkám, čeho bych já všeho byla schopná, kdybych byla vystavena podobnému tlaku a přijímám myšlenku, že jsou věci kterým bych asi podlehla snadněji. Zároveň si ale tak alibisticky říkám, že když už tohle všechno vím, že bych třeba byla jedna z mála, která by si svoje morální zásady zachovala...ale znáte to.) něják se člověk konejšit musí.

Co vy a váš názor na danou věc? Jste přesvědčeni o své nezlomnosti, nebo víte, jak snadno by člověk mohl podlehnout?

P.S doporučuji film Náš vůdce, pokud vás takhle problematika alespoň trochu zajímá. 

úterý 14. října 2014

Jak sem si somatizovala blechy

Jednou mi moje sestra vyděšeně psala, že po ní lezly blechy, když byla u dědy na půdě. Tak jsme se tomu všichni zasmáli, protože víte jak, kdo z nás někdy nepřeháněl něco, co se mu stalo tak, aby z toho vzniknul zajímavý příběh. Úplně jsem tudíž viděla, jak poní lezou dvě mušky a sestra už z toho chytá panický záchvat a kdo ví, co po ní vlastně lezlo, asi to byl mravenec.

Když jsem o nějaký ten pátek později potřebovala vyzvednout kufr na dovolenou, ani jsem si na nějaký pseudoblechy nevzpomněla. Kdepak, na tu příhodu jsem si vzpomněla až v autě, když jsme frčely po dálnici a já se v duchu smála tomu, jak je lidská psychika mocná, protože na těch nohou...no vážně to je fakt jak kdyby mě něco kousalo, a ono to i svědí.) Jen si vzpomenete na komára a v tu ránu vás svědí neexistující štípance.

Zdroj: sip.denik.cz

O pět minut později už sem se přestala smát, to se totiž objevila první muška....tedy... ona by to asi mohla být muška... kdyby to v tu chvíli nevyskočilo a nezmizelo kdesi v hlubinách auta!

" Myslíš, že by muška mohla takhle skákat?" Uznávám, že tahle otázka byla trochu stupidní vzhledem k dané situaci, ale můj mozek se mě ještě zoufale pokoušel chránit před vědomím té hrozné skutečnosti. Jasně, že muška by odlétla, pokud to předvedlo takový skok, musela to být jedině... sarkastický hlas zleva to rozčísnul" Jó, jó, hlavně že mi nikdo nevěřil, že po mě skákaly blechy."  Né! To přece není možná! Já jsem prostě zamořená blechama... jak nějákej BEZĎÁK!.

Zdroj: konecparazitu.cz

Ty malý mrchy byly všude. Dodnes nechápu, jak je možné, abych jich na člověka totik naskákalo za tak krátkou chvilku. Následný sled událostí byl velmi rychlý, pokud to shrnu, pokud jste v srpnu viděli rozcuchanou holku co skáče na odpočívadle a plácá do sebe rukama jak psychopat, je možné, že jsem to byla já. Sestra se opodál blbě smála...

Doma jsem pak vytvořila karanténu, kam jsem uzavřela všechny věci, které přišly do kontaktu s krvelačnými bestiemi, skoro se přidusila biolitem a pár dní odmítla do infikované oblasti vcházet. Když jsem druhý den našla po zemi lézt jednu skoro mrtvou blechu, dezinfikovala jsem širokou oblast, včetně psa. To bylo mé poslední shledání s blechami... jejich kousance svěděly ještě týden a kufru jsem se odmítala dotknout, dokud už opravdu nebylo nutné se sbalit.

Půlka členů naší rodiny nám stejně nevěří, ale já si počkám ... počkám si a oni to taky poznají na vlastní kůži (muhehe).

Celý tenhle zážitek mě trochu srazil na zem, nemusí mít všechno původ v hlavě, někdy vás něco fakt může kousat a s psychikou to nemít nic společného.)

Co vy a podobné zážitky, taky někdy somatizujete?

P.S. Jen o tom píšu a už mě zase začíná svědit pravá noha ... a krk ... a rameno ...uááá.)

neděle 12. října 2014

Jak jsem tak trochu vyhořela

S nástupem října se toho stala velká spousta. Prakticky to vypadá tak, že ráno opustím byt a vracím se po osmé večer. Je toho prostě moc. Práce, praxe, škola, diplomová práce, která svým sběrem dat zabere velkou spoustu času. Tak trošku jsem vyhořela a potřebovala jsem alespoň nějak vypnout.



A vší té psychologie kolem mě... Bylo trochu moc. A protože školu, práci ani praxi vypnout nemohu, tak jsem si dala detox alespoň na blogu.

Ale znáte to, nic se nemá přehánět a proto začneme hezky pomalu, polehoučku. Z knihovny se mi konečně podařilo ulovit si knihu Luciferův efekt.
Luciferův efekt
Zdroj: www.academia.cz
Jejím autorem, jak si sami můžete přečíst..., je Philip Zimbardo. Ano, to je přesně ten pán, který se jednoho dne rozhodl, že na akademické půdě založí malé vězení a bude pozorovat, co se bude s vězni a dozorci dít. Takový krajně neetický experiment. Jestli už jste o něm něco slyšeli, určitě také víte, že tenhle experiment musel být předčasně ukončen, protože se věci tak trochu vymkly kontrole... Vymkly se kontrole i psychologům, kteří celý pokus pozorovali. Musela přijít žena, aby jim otevřela oči (tak už to prostě někdy bývá, že dámy.)).

No a v této knize se podrobně dozvíte o tom, jak celý experiment probíhal, den po dni. Od začátku, kdy bylo pár náhodně vybraných studentů odvlečeno do cel, přes pozvolný rozvoj šikany, depersonalizace a zvrácení morálních hodnot, jak v řadách vězňů, tak i dozorců, až po náhlé ukončení experimentu, když jeho podmínky spatřila jedna mladá psycholožka, která se na experimentu nepodílela.

Kniha ale není pouze o tomto experimentu, pokud vás vždycky zajímalo, jak jsou a byli lidé schopni zabíjet nevyhovující v plynových komorách, zabíjet své přátele, nebo se k jiným lidským osobám chovat s neúctou tak obrovskou, že by se tak nechovali ani k žádnému zvířeti. Tady na to můžete najít zajímavý pohled.

Ale varuji vás, některé pasáže jsou vážně... těžko zvládnutelné. Já knihu chtěla odložit již po několika stránkách.

A možná nejděsivější na celé knize je otázka, kterou po nás Zimbardo chce, abychom si během čtení knihy pokládali... Byla bych něčeho takového schopna i já?

Před tím bych s jistotou v hlase tvrdila, že nikdy... Teď... Kdoví jak bych obstála tváří v tvář něčemu podobnému...

A jak to máte vy? Láká vás podobná problematika? Četli, nebo si plánujete přečíst tuto knihu?