pondělí 17. srpna 2015

Snadná X trnitá cesta?



Asi u všech věcí, překážek a problémů na světě máme dvě možnosti, jak se s nimi vypořádat. Nacházíme to v písních, básních i běžném hovoru. V podstatě to buď můžete udělat snadně, nebo s tím trochu potrápit. A bohužel často ta snadná cesta bývá tak nějak méně efektivní...

Jako u téměř každého článku zde, pokud toto vztáhnu na zkušenosti z psychologické praxe, pacienti se na psychiatrii dostali při zhoršení psychického stavu. V takových případech většinou čekali na to, až jim za 14 dní a měsíc zaberou nová antidepresiva a do té doby jejich stavy byly zklidněné léky proti úzkosti. Pokud se jejich stav nelepšil, měnilo se dávkování, léky, případně se aplikovaly další léčebné metody, v některých případech i elektrošoky. Z oddělení poté odcházeli v relativně zklidněném stavu. Terapie většinu z nich obtěžovali...

Během několika měsíců jsem zjistila, že s poměrně velkou částí klientů se potkávám opakovaně. Tak nějak jim to venku nešlo. Téměř všichni pacienti měli opakovanou zkušenost z léčebny. Léky brali jako jedinou možnost, jak se zbavit svých obtíží. Léky jsou poměrně mocným nástrojem, proti různým psychickým stavům, nesou s sebou však často i hodně negativních příznaků. Proto v drtivé většině případů docházelo k tomu, že když se jim ulevilo, tak léky prostě vysadili… že je něco špatně jim většinou došlo až potom, co se pokusili znovu spáchat sebevraždu, nebo se jejich psychický stav natolik zhoršil, že nebyli schopni se zapojit do života.

O možnosti individuální psychoterapie, jako o něčem, co by mělo následovat po jejich propuštění buď věděli, ale nepřišlo jim to natolik důležité, aby v tomto směru podnikali nějaké kroky, nebo poprvé v životě slyšeli něco o tom, že by po propuštění z oddělení se měli o svůj stav dále starat. Malá část pacientů terapii skutečně navštěvovala a hospitalizace například následovala po společné domluvě s terapeutem. 

Musím říct, že mě překvapilo, jak často si pacienti onu snadnější farmakologickou léčbu volili. Když jsem o tom pak více přemýšlela, bylo to logické… je snadnější čekat, až léky zaberou a  psychický stav se sám změní, než se pustit do té trnité cesty poznávání sebe sama, která někdy opravdu může bolet, ale umožňuje do budoucna psychické stavy zvládat i bez léků.

Tato situace ale není jen u pacientů, kteří se ocitli na psychiatrii. Vnímám to všude kolem sebe. Těch statečných lidí, kteří si uvědomí svůj problém a chtějí ho řešit i za cenu výběru terapeuta, finančních nároků a v neposlední řadě řešení věcí, které si v sobě velmi rádi schováme na temné místo v mysli, kde si naivně myslíme, že nás neovlivňuje. 

Antidepresíva pomáhajú k zlepšeniu chôdze po úrazoch miechy
Zdroj: kysuce.sk

Lidé běžně jedí antidepresiva, léky proti úzkosti, či léky na spaní… snaží se odstranit příznaky, ale ne příčinu. Statistiky nás s alarmujícím podtextem informují o tom, jak spotřeba těchto léků stále stoupá. A tak si říkám, nebylo by lepší, pokud mají lidé nějaký problém, odkazovat je spíše do pracoven psychoterapeutů, než ambulancí psychiatrů? Osobně v této oblasti vnímám pozitivní vývoj, kdy lékaři již odkazují i na psychologickou pomoc, bohužel většinou jsou sami příliš zmatení na to, aby byli schopni člověka přímo odkázat na jednotlivce, či organizace, kam by se pro pomoc mohl obrátit. 

Samozřejmě, teď už nám i spoustu těch, kteří se nebojí jít do své léčby po hlavě a obětovat tomu čas a energii, aby se pak cítili dlouhodobě lépe, i bez léků. O tom ale zase až někdy příště.

Míša