úterý 26. ledna 2016

Když váš svět pohltí strach

Hrůza, úzkost, děs panika... Tato slova mají jednoho společného jmenovatele a tím je strach. Emoce nenáviděná a v mírné formě (např.horory) někdy i milovaná. Dá se říci, že v dnešní době je pro nás strach spíše obtěžující. Když ho máme, znamená to pro nás nepříjemné fyzické projevy, je nám na zvracení, nemůžeme dýchat či mluvit, chceme se někam ztratit. 

I když současné projevy mohou být pro nás nepříjemné, z biologického hlediska je strach jednou z našich největších výhod. Funguje jako alarm, pokud máte strach, měli byste utéct. Strach nám zajišťuje přežití. Dnes už totiž neprožíváme strach jenom v případech, kdy nám hrozí vážné nebezpečí, ale často se stává naším průvodcem v náročnosti každodenního života. A tak nás strach obtěžuje a chceme se ho zbavit. Ztrácí tím svůj význam a dostává nálepku obtěžující emoce. Sám o sobě je strach, stejně jako ostatní emoce, velmi důležitý a jeho přiměřeně prožívání je zdravé. A zde nastává ono měřítko ... přiměřeně ...

Problém nastává, když se strach změní v úzkost. Tyto dva pojmy mají svou odlišnost zejména v objektu. Za strachem je nějaká reálná hrozba (zkoušky, projev, zdrogovaný psychopat s nožem), prostě víte, čeho konkrétně se v tu chvíli bojíte. Úzkost je oproti tomu nepříjemný pocit, kdy máme silné obavy, cítíme se ohrožení, ale nestojí za tím reálná situace. Víte že se bojíte, víte, že máte strach, ale ne, z čeho konkrétně.

A právě úzkost se někdy stává velkým problémem. Když nevíte čeho se bojíte, je těžké s tím pracovat samostatně. Úzkost je také provázena často velmi intenzivními fyzickými projevy, které jsou různorodé. Můžete očekávat cokoliv od zrychlení tepu až po třes, nemožnost dýchat apod. Často to jsou právě fyzické projevy, co lidi dovede do ordinací lékařů. 

Někdy úzkost zasahuje do života takovým způsobem, že znemožňuje normální fungování. Může se vyskytovat od krátkodobých záchvatů silné úzkosti, které můžeme někdy nazvat jako panika, až po dlouhou chronickou přítomnost těchto pocitů. Při neřešení těchto stavů dochází ke snižování kvality života a často ke znemožnění normálního fungování. 

Dobrou zprávou je, že i s těmito stavy se dá pracovat a nemusíte na ně být sami. První cesta bývá většinou ordinace obvodního lékaře. Cestou k úspěchu je ale konzultovat tyto stavy i psychologem a cestou terapie a případně i léků pracovat na zvládnutí tohoto problému. Je dobré uvědomit si, že s úzkostí nemusíte žít, když nebudete chtít. Může to stát hodně úsilí, ale upřímně, jen málo věcí na světě o které nemusíte usilovat, stojí za to, ne?

středa 20. ledna 2016

Jaká jste osobnost?


Zdroj: http://www.fuxoft.cz/
                                                                                                                                           
Co je vlastně myšleno pojmem osobnost. V knihách můžeme najít spoustu různých definic, u kterých se většinou jen těžce představuje, co se za nimi skrývá. I přes složitou definovatelnost tohoto pojmu máme všichni určitou představu, co osobnost znamená. Už například jen tím, že o někom řekneme "to je ale osobnost" je v tom určitá síla. Osobnost máme každý, je to naše specifické já, které se projevuje v našem chování a jednání. A stejně tak jako většina věcí na světě, i naše osobnost se může v průběhu života "porouchat".

Ján Praško osobnost definuje jako „…individuální soubor duševních a tělesných vlastností člověka, které se utvářejí v průběhu vývoje a projevují se v sociálních vztazích" (Praško, 2003). Osobnost je tedy to, jací jsme a jak se projevujeme navenek. To, že o někom řekneme, že je to osobnost, může být ekvivalent například pro takové vlastnosti, jako je rozhodnost a charisma.

Jednou ze specifických oblastí psychologie je mimo jiné psychopatologie (odvětví psychologie, které ze zabývá zkoumáním duševních poruch). Jedna velká část je věnována právě případům, kdy je tato osobnost určitým způsobem "porouchaná". Poruchy osobnosti tvoří významnou skupinu psychiatrických pacientů. My všichni tedy máme určité specifické charakterové či temperamentové vlastnosti, při poruše osobnosti pak dochází k tomu, že některé z těchto rysů se ve významné míře odchylují od toho, jak to má většina lidí. Mohou se projevovat již od útlého dětství, nebo naopak k jejich rozvoji dochází až v dospělosti. Co se týče příčin, ty jsou různé, od genetických, až po faktory způsobené prostředím.

https://cz.dollarphotoclub.com/
Zdroj: opsychologii

Jak se tyto poruchy projevuji? Zejména pak v mezilidských vztazích, nebo ve vztahu k sobě samému. Obecně se říká, že při poruše osobnosti trpí buď okolí, člověk samotný (v případě náhledu na poruchu) anebo všichni. Jejich výskyt v populaci se podle údajů z roku 2012 pohybuje mezi 11 - 23% populace a to už je poměrně velké číslo.

Poruchy osobnosti jsou rozděleny do několika kategorií, mezi ty specifické patří :
  • Paranoidní porucha osobnosti
  • Schizoidní porucha osobnosti
  • Disociální porucha osobnosti
  • Emočně nestabilní porucha osobnosti
  • Histriónská porucha osobnosti
  • Anankastická porucha osobnosti
  • Anxiózní porucha osobnosti
  • Závislá porucha osobnosti
  • Narcistická porucha osobnosti
  • Pasivně - agresivní porucha osobnosti
V následujících článcích bych se těmto specifickým poruchám chtěla trochu více věnovat. Terapeutická práce je většinou náročná pro obě strany a vždy se jedná o dlouhodobou záležitost. I přes překážky, které léčbu doprovázejí, ze studií vyplynulo (Perry a Bond, 2000), že během léčby dochází ke zlepšení situace, i když postup bývá pomalejší oproti jiným poruchám. 

Ve svém životě už jste se určitě s někým kdo trpí poruchou osobností setkali, ať už se jedná o osobní zkušenost s někým blízkým, nebo jen znáte někoho, kdo se chová zvláštně. V neposledním případě to můžete znát na vlastní kůži. Tak či onak je to téma, které zasahuje všechny z nás.

úterý 5. ledna 2016

Na slovíčku ve Faustově domě

Byl pozdní večer jednoho prosincového dne a já se vydala na přednášku s psychoanalytikem MUDr. Václavem Mikotou Csc., který měl věčer věnovat závislosti z hlediska psychoanalýzy. Milé překvapení bylo, když zabředl mimo jiné do tématu mě blízkého a to do poruch osobnosti, zejména pak té narcistické. Možná teď můžete mít pocit, že porucha osobnosti je něco, co se vás netýká, ale věřte tomu, že ano. Je to součást každodenního života a rysy poruch osobnosti jsou přítomné u každého z nás, někdy jsou ale silně zvýrazněné, tehdy to začne dělat neplechu. K dané přednášce byl uveřejněn následující text:

 ,,V naší besedě bych se rád soustředil na jev „narcistické nerovnováhy“, který se může projevit u každého z nás, kteří se považujeme za „normální lidi“. Jde o rozdíl mezi tím, za koho se považujeme a tím, kým bychom se měli v „ideálním případě“ stát. Percipovaný rozdíl mezi „ideálním“ a „aktuálně pozorovaným“ stavem v nás vyvolá „narcistickou krizi“, kterou ve „zdravých“ případech řešíme „strávením tohoto rozdílu“ a v případě narcistické nerovnováhy se s ním nesmíříme. Kdo se v tomto okamžiku setká s drogou, která na subjektivní úrovni tento rozdíl bagatelisuje, ten je v nebezpečí, že se včlení do zdánlivě sebeuzdravujícího procesu užívání drogy, ale v konečném důsledku do sebezničujících zvyklostí. O tom bych si s Vámi rád popovídal.''
Srdečně zdraví Václav Mikota

Přednáška to byla vážně skvělá. Pokud mi ale něco přišlo skutečně výstižné, byla to právě zmínka o tom, že určitá příležitostná psychická nerovnováha, je zcela normální a je to něco, co nám umožňuje zachovat si psychické zdraví navzdory všem možným i nemožným životním peripetiím. Je to taková naše zdravá obrana.

"Svět se dělí na ty, co jsou občas neurotičtí a na ty, co už se zbláznili".

Takže pokud bych vám také chtěla něco předat, rozhodně by to bylo to, že pokud někdy máte pocit, že trošku blázníte, je to vlastně ta nejzdravější věc, jakou můžete udělat. Nikdo není celý svůj život zenově vyrovnaný a všichni někdy tak trochu blázní, i my, psychologové. A buďme za to rádi... Mohlo by být hůř. 

Co vy máte také občas pocit, že tak trochu blázníte?