O emocích

Nikdy jsem neměla ráda návody, nejenom že mi všechny ty obrázky přijdou chaotické a zdlouhavé, ale hlavně to zabírá příliš mnoho času. A i když návody nemám ráda, pochopila jsem, že mají jednu nespornou výhodu, díky nim věci fungují lépe. Spoustu funkcí bych buď neodhalila vůbec, nebo by mě jejich odhalení stálo mnoho omylů a asi bych ani nepátrala po tom, co vše mi může nabídnout.

Myslím si, že jsem psychologii šla studovat hlavně proto, že jsem chtěla rozumět nejenom druhým, ale i sobě. Vlastně jsem si na začátku představovala, že dostanu určitý návod, kouzlo, po kterém budu lidem a sobě lépe rozumět. Protože ačkoliv jsme nejsložitější "stroje" na světě, nikdo nám komplexní návod nedal. Existují tisíce motivačních knih, které si lidé kupují, za účelem nalezení přístupu, který funguje. Po letech studia, sebepoznávacích výcvicích, terapeutické zkušenosti a přenesené zkušenosti stovek lidí, které jsem v praxi poznala, mohu říci, že je to celé jednodušší a zároveň mnohem těžší. Mnoho z našich potíži by vyřešilo, pokud bychom dostali návod k našim emocím.

Emoce v dnešní společnosti nemají zrovna pozitivní renomé. Máme tendence je kategorizovat, hodnotit, vybírat si, které jsou dobré a které ne, které chceme a nechceme cítit. Nemáme emoce moc rádi, protože se díky nim cítíme slabí a zranitelní, nebo máme díky nim pocit, že nemáme nad svým chováním kontrolu. Proto se většinu našeho života zdá výhodnější emoce potlačovat, tak aby nám nepříjemnosti nezpůsobovali. Výhodnější je to do té doby, než to začne dělat potíže. A těmi potížemi vlastně myslím širokou škálu, od potíží ve vztazích, úzkostných a depresivních stavů až po somatické obtíže, u kterých se nepodařilo nalézt fyzickou příčinu. Ne, nemyslím si samozřejmě, že odpověď je pouze ve znalosti vašich emocí, ale rozhodně je to velmi podstatný faktor. K emocím máme různé postoje, jen málokdy je to však vnímáme jako nástroj, který nám může pomoci si porozumět na té nejvyšší úrovni a napomáhat lepší komunikaci s ostatními lidmi a především mít nad sebou nejvyšší kontrolu.

Víte, v našem oboru se říká, že největší odborník na sebe samotného je člověk sám. Ovšem, jak můžu být sám na sebe odborníkem, když svému emočnímu životu vůbec nerozumím? V jedné chytré knize jsem četla hezký popis, jak si představit emoční život v našem těle a rozhodla jsem se, že si ho pro tyto účely vypůjčím i sem. "Představte si emoce jako klidnou řeku, která plyne vaším tělem. Na klidné řece jste schopni vnímat každou vlnku a nerovnost v této řece. Pokud na emoce nereagujeme, stavíme si na této řece přehradu, která emoce zadržuje. Z klidné řeky se tak stane něco, co stagnuje, nehýbe se a když přehrada praskne (což se u emočních přehrad děje), tak nás množství a síla zcela zaplaví. V takovémto prostředí také není možné cítit lehké nerovnosti, ale vnímáme je až tehdy, když již naberou sílu. Přijde mi, že tento příklad ve zkratce popisuje, proč někteří lidé mají pocit, že jsou emoce nebezpečné a neovladatelné, protože oni takové skutečně mohou být, když si jich nevšímáme a nerozumíme, co se nám snaží o našem vnitřním životě žít.

Emoce by nám měly sloužit jako informační kanál mezi námi a okolím a také z našeho vnitřního světa. Vlastně si většinu odpovědí nosíme v sobě sami, jen je velmi těžké se k nim dostat. Návod k našemu emočnímu světu nám nikdo nedal. Neučili nás to ve škole, ani naši rodiče v tom často nemají jasněji než my sami. Nikdo nám neřekl, že je to důležité. A proto vám to chci nyní říct já. Emoce mohou být odpovědí na většinu vašich otázek, ale předtím je potřeba odstranit pár přehrad a nechat vodu v nás se zase uklidnit na klidnou řeku, kterou vnímat dokážeme.

MK