O smutku

Dneska bych s vámi ráda mluvila o emoci smutku, ve smyslu nálady. Ten de do našich životů dostává poměrně často, ale velmi často slýchávám, že je to emoce k ničemu, protože smutek nic nevyřeší. Nevrátí nám to, co bylo ztraceno, nebo toho koho jsme ztratili, pouze nás oslabuje. A já s tím vším souhlasím. skutečně nám tyhle věci neumí vrátit a skutečně jsem díky němu v určité chvíli zranitelní. Ale naše psychika a emoce jsou mnohem propracovanější systém, než si myslíme a skutečně to není pouze primitivní pozůstatek ve vývoji, který je naší přítěží. Emoce se o sebe umí poměrně slušně postarat, pokud jim k tomu dáme prostor a pokud jsou zdravé. Což znamená, pokud mohou volně plynout, umím na ně včas reagovat a nemám v sobě bloky způsobené různými, primárně traumatizujícími událostmi. 

Každá emoce má své místo a každá něco umí. No a smutek umí léčit. A nejenom léčit, umí nás vrátit k naší autentické podstatě. Zbavit se myšlenek a pocitů, vztahů, které jsme v nějakém období našeho života potřebovali, a to z nejrůznějších důvodů a i když už ta doba pominula, my si je stále držíme a bojíme se jich vzdát. Díky smutku si můžeme udělanou takovou vnitřní revizi, pustit věci, které již nepotřebuje a díky tomu znovu oživit své já, svou osobnost, svou svobodu a autentičnost. Smutek je stejně jako ostatní emoce dar, protože nás udržuje u nás samotných. Možná díky tomu má dle mě výsadní místo, protože autentičnost považuji za nejdůležitější vlastností a poskytuje ohromnou svobodu. 

Smutek je emocí, která je hodně uvnitř a pomáhá nás udržovat v naší přirozenosti. Smutek nemůže být spojován pouze s myšlenkou a pocitem, že o něco přicházím, protože to není celá jeho podstata a právě díky tomu je hodně odmítám. 

Smutek a slzy je tak trochu univerzální léčebný nástroj. Když se rozhodnete dát mu ve svém životě prostor a přijmete ho, samozřejmě začátky budou víc plačtivé a možná budete mít pocit, že jste ve skutečnosti ufňukanci, ale není to tak. Vezměte si, kolik neprožitého smutku se sami v sobě pravděpodobně nosíte. A to mluvíme o lidech, kteří si v životě nemuseli procházet výraznými traumaty a tak. Slzy jsou prostě uvolňující, ať už se jedná o bolest, napětí, odložení tlaků, když jsme přepracovaní. Vezměte si, že malé děti někdy brečí pouze z toho, že třeba za ten prožitý den, byli vystaveni velkému množství podnětů a potřebují to prostě zpracovat touto cestou. I proto vlastně vůbec nedává smysl tvrzení, že slzy jsou pro slabochy, nebo že muži nepláčou. 

Smutek nám tedy pomáhá nechat věci odejít a zároveň obnovit naše já. Dokáže nás zpomalit natolik, abychom toho byli vůbec schopni a abychom své vlastní myšlenky vůbec vnímali. 

Ve chvíli, kdy nám chybí schopnost uvolnění se i od napětí - slzy a smutek obecně, tak právě dochází k tomu, že se od sebe postupně vzdalujeme, přestáváme být v kontaktu sami se sebou, protože přestáváme důvěřovat našim přirozeným procesům a nutkáním, zatlačujeme slzy, potlačujeme smutek, utíkáme k přátelům, zábavě, drogám, jen abychom se "odreagovali". To že přijmete smutek do svého života neznamená, že potlačíte radost. To naopak. Většinou, pokud potlačujete jednu emoci, ostatní jsou tímto jevem taky ovlivněné. Takže nepřijetím smutku se ochuzujete o ty" radostné" emoce, které lidi přijímají obecně lépe.

Smutek nás často svou přítomností upozorňuje na to, že se v našem životě objevili nefunkční vztahy či myšlenky a dávám nám tím šanci si vše zreflektovat a zbavit se nadbytečného, co zahlcuje naši psychiku.

A abychom lépe porozuměli smutku a procesu jeho fungování, je potřeba do hry přibrat dalšího hráče, který hodně napomáhá tomu, aby smutek mohl být bezpečně prožíván. Tím parťákem je vztek. Teď vám to možná bude znít trochu jako paradox, protože tyto emoce se zdají stát na opačném konci spektra, ale umí velmi dobře spolupracovat, pokud každá z nich plní funkci, která jí náleží. Jak už jsem říkala, smutek nám pomáhá zpomalit, zastavit, odtruchlit, následně i obnovit. Jak ale jistě víte, to je velmi zraňující proces, který když probíhá skutečně, je velmi bolestivý a plný prázdnoty, ačkoliv na jeho konci přichází energie a úleva. Je pochopitelné, že i když uděláme nějaké rozhodnutí, můžeme mít tendence se nakonec vrátit ke starému, protože v novém jsme ztraceni a nejistí. Tehdy přichází na pomoc hněv. Svou energií, kterou nám pomáhá chránit naše hranice, nám poskytne podporu v tom, abychom necouvli a udrželi si svá rozhodnutí, například nás může chránit od návratu do toxického vztahu, ať partnerského, tak i přátelského, nebo díky němu nepřijmeme zpět některé nefunkční chování, které nás již poškozovalo. Hněv nám pomáhá udržet linii nově nastavených hranic, schopnost udržet si nové postoje, a to i přes to, že se cítíme slabí. 

Krom této pozice plní ještě hodně důležitou funkci v ochraně. Již jsme se zmiňovala o tom, že dnešní společností není kladně přijímáno, pokud byste dávali příliš najevo svůj smutek, není prostě vhodné brečet v práci a podobně. I v těchto situacích nám pomáhá hněv v tom, že nám pomůže smutek udržet a na chvíli možná nahradit.  A je to tak v pořádku. Ale stejně jako se všemi jinými emocemi, i smutku bychom měli dát prostor tehdy, když je již v pořádku ho cítit. Mít své prostředí, kdy si můžu dovolit být "slabý" a zranitelný. Zkrátka nemyslet si, že smutek můžu navždy zatlačit a naučit se dávat mu prostor tehdy, když to jde.

 Někdy mi může pomoci i to, že se naladím na smutnou vlnu - pustím si smutnou píseň, či film který mě rozpláče a zároveň si ale při tom dovolím naladit se na svou situaci a položit si otázky - co musí jít pryč a v čem mě to posílí. Jen samovolné brečení není tak úlevné, jako když si smutek propojíte. Ale samozřejmě mluvíme o aktuálních smutcích. Staré situace už pravděpodobně nedokážeme propojit s aktuální emocí, ale slzy nám pomáhají ulevit staré bolesti. V tomto případě je dobré odhalovat své staré bolesti, třeba právě v psychoterapii tak, aby mi tyto emoční dluhy postupně mohli z těla zmizet. 

Smutek podporuje vaši zranitelnost a podněcuje změnu, a aby tato změna mohla proběhnout v bezpečí, je tu vztek, který nám skrze ochranu našich hranic, poskytuje ochranu a stabilitu. Hněv a smutek nejsou dvě protichůdné emoce, ale naopak se podporují ve vzájemné spolupráci. Hněv předchází smutku, aby nás posílil a vytvořil ochranný prostor pro to, abychom mohli nechat smutek přijít, abychom se mohli oprostit od nefunkčních myšlenek, či vztahů, které nám více berou než dávají, abyste se prostě odpoutali a ve svém životě rozloučili s tím, co u vás smutek vyvolává. Díky němu naše ochranná bariéra na nějakou dobu zesílí, právě proto, abychom si mohli dovolit být zranitelnější. Jsou to situace, kdy propadnete do slz a jakoby svět a čas kolem vás přestal existovat. To je práce hněvu, který nás chrání. 

Je obtížné si představit tak abstraktní pojmy, jako je hranice. Při zpracovávání emocí je dobré pracovat s vizualizací. Můžu si třeba onu hranici přestavit reálně jako nějakou bublinu kolem sebe, ve které mám klid, prostor a soukromí. Může být klidně barevná, nebo nějak jinak odlišená, já si občas představuji oheň, protože právě vztek, který pomáhá držet tuto hranici, vnímám jako energii. No a v této bublině se můžu uvolnit a pokud důvěřuji své psychice, můžu se i třeba zhroutit, plakat hlasitě, oddat se té emoci úplně a pak důvěřovat tomu, že se zase zvládnu otřepat a jít dál. Tentokrát ale svobodnější a energičtější, protože uvolnění smutku prostě energii přináší.

Smutek u druhých

Jak jsem již říkala, smutek není moc přijímanou emocí. Je to zejména proto, protože často nás smutek druhých lidí ohrožuje. Neumíme s ním prostě zacházet, snažíme se smutného člověka rozveselit, nerozumíme přirozenému procesu smutku, který nakonec oním štěstím a radostí končí. Pokud máme sami ve svém nitru hodně neprožitého smutku a cizí slzy nám spouští ty naše. i druhé lidi a jejich smutek můžu přijímat tehdy, když umím sama sebe ochránit, a hlavně mám dostatek prostoru, kdy si můžu dovolit léčit si své vlastní bolesti. 

Nejvíc vás možná bude zajímat situace, kdy již ve svém těle a psychice mám uloženo spoustu starého smutku, který se dlouho neodžil. Smutek, na který nebereme zřetel se postupně proměňuje s takové kontinuální zoufalství, které už nepřináší právě obnovu a energii. Zoufalství není dlouhodobě výhodné pro nikoho, protože se odráží ve vašem životě, vztazích, vztahu ke svému já. Můžete působit jako osoba, která si svůj smutek až hýčká a odmítá se ho vzdát. Nosíte si je sebou v batůžku až vás nakonec začnou definovat. Lidé velmi často podceňuji ještě jednu výbornou schopnost vyrovnávání se s těžkou situací, a to kontrolované stěžování. Je v pořádku, pokud se na nějakou věc ve svém životě dokážu nahlas postěžovat, jednak si tím ulevím a je to dobrá prevence před zahlcením negativními emocemi, mimo jiné i zoufalstvím. Kontrolované v tomto smyslu slova ale znamená mimo jiné i to, že si to dovolím jenom ve vhodném prostředí a jenom omezenou dobu. Nezahlcuji tím své vztahy nad míru, protože to by již mohlo být pro ně devastující. 

Jak pracovat se zoufalství? za mě osobně je lepší volbou v tomto případě zvolit pomoc terapeuta, protože je to opravdu velký oříšek a emoce s ním spojené někdy mohou být velmi matoucí a divoké. Obecně pravděpodobně prožijete emoce, které s prožitou situací pojili původně, a to může být skutečně příliš velká rána.  Některé situace a myšlenky bude možná potřeba ošetřit způsobem, který je skutečně lepší svěřit odborníkovi. V případě špatné manipulace by se mohlo stát, že se ještě více zatvrdíte ve svém původním postoji a změna bude zase o něco vzdálenější. Nehledě na to, že na uvolnění větších zraněni, může navazovat spousta jiných emočních stavů, včetně depresivní, úzkostných a v některých případech i sebepoškozujících, či suicidálních myšlenek. Blokované emoce mívají následně větší energii a bývají proto silnější. proto bych opravdu volila spíše spolupráci s odborníkem, který vám pomůže porozumět procesu a provede vás jim bezpečně. Při uvolněni zoufalství přichází spíše vyčerpání, protože to je proste obrovský kus práce, jako byste ve svém nitru pohnuli obrovskou skálou. Ani pro vás není možné pomáhat zoufalým lidem, protože je to většinou nad vaše síly i energii, kterou mu chcete věnovat. 

To by dneska bylo ke vzteku vše a já se těším na naše další setkání

MK