O vině a studu
Dneska budeme plynule pokračovat v tom, co jsme nakousli v minulém podcastu. I tentokrát to totiž bude vlastně o hněvu. Jen se na něj podíváme zevnitř, namísto zvenčí. Jak už jste si mohli přečíst v úvodu, dneska budu mluvit o studu a pocitu viny. Na rozdíl od hněvu, který se aktivuje tehdy, pokud dojde k narušení našich vnějších hranic - někým, či něčím, vina a stud se aktivují při vnitřním narušení hranic, tedy tehdy, kdy sami provedeme něco, o čem pochybujeme, že to bylo v pořádku. A to ať oprávněně, či pokud si to pouze myslíme
Vina i stud patří mezi emoce, které rádi vytěsňujeme, protože jsou pro nás rovněž nepříjemné a většina lidí je má spojené pouze s negativními situacemi a hlavně se při nich zkrátka necítí dobře Nicméně stejně jako všechny ostatní emoce, i tyto dvě nám mohou být nápomocny tehdy, pokud se jimi nenecháme zavalit a budeme rozumět tomu proč a kdy se objevují. Víte to? Já to totiž nevěděla dlouho.
V první řadě je nutné odlišit samotnou vinu od studu. Stud je emoce, která se spouští tehdy, když víme o nějakém svém pochybení. Vina samotná je spjata s okolnostmi, dle zákona například můžete být vini či nevini. Na tomto místě bychom tedy měli mluvit o emocionálním stavu a to pocitu studu jakožto ekvivalentu ke slovu vina, který je ve společnosti skloňován ve stejných situacích.
Pocit studu se tedy pro nás může stát vnitřním kompasem, který nás ochrání před chováním, které pro nás z nějakého důvodu není výhodné. Samozřejmě stud má obrovskou moc v tom, že nás dokáže zcela zahltit a vyřadit z provozu. zaskočit nás. No nadarmo se říká, že s pocity viny se bojuje nejhůře. NO a aby se nebojovalo, jestliže vina vlastně není emocionální stav, pak si nikdy nemůžeme najít odpovědět na to, proč jí cítíme.. Za co se stydím už se dá odpovědět snáze. A pokud znám odpověď, najednou můžu i něco dělat. A děsivá bezmocnost pocitu viny najednou ztrácí svoji moc. Najednou se ze začarovaného kruhu stává přímka. Přímka, která má začátek, ale hlavně mí konec.
Pocit studu nám dává tu výhodu, že díky němu můžeme ovlivňovat své chování. Jeho vnímání a respektování nám umožňuje vystoupit z postoje, kdy se nejsme schopni udělat změny v chování, za které se stydíme. Právě pochopení toho, že se za něco konkrétního stydím je už v podstatě zcela odlišné od pouhého: "cítím se provinile". Pokud jsem tedy vina, měla bych hledat informaci za co se stydím, abych tyto pocity mohla využít sama pro sebe a korigovat své chování. Bohužel se již často necháme zatáhnout do posuzování sebe sama, až nakonec zcela přijmeme nálepky, kterými naše chování bylo označeno. Zvnitřníme si a přijmeme obsah nálepky - kuřák, fŇukna, zkrachovalec, až se nakonec opravdu stane součástí naší identity. Sami si tímto posilujeme pocity studu. Jakmile ovšem toto přijmeme, je už velmi těžké měnit své návyky a vlastně i život.
Naopak dobře prožívaný a přiznaný stud nám pomůže nejenom v tom, aby jsme žili v souladu s pravidly, ale hlavně s tím, abychom mohli prožívat pravdivou sebeúctu a pocit vnitřní spokojenosti. I díky tomu, že se uchráníme před jednáním, které je v rozporu s naším prožíváním. Na to jsme totiž experti, chovat se často tak, že je to v rozporu s námi samotnými.
Pokud nerozumíme tomu, co nám náš stud říká a považujeme ho za nepřítele, snadno pak podléháme okolnímu světu. Neschopnost ustálit se ve svém názoru, narušené sebevědomí. Přebíráme slova, která slýcháme od druhých a přijímáme je uměla jako dogma - musím být taková a taková, aby mě lidi měli rádi, hodní lidí se takto nechovají, pujdeš do pekla, ubližuješ mamince. To jsou všechno slava, která hodně bolí co? Taky je znáte? Tenhle stud ale není váš, ten vám vnucuje vaše okolí, často bohužel i v dobré víře, že vám pomáhají.
Jak poznáte zablokovanou emoci studu? Hlavně tehdy, pokud vám pocit provinění nepřináší žádnou informaci, poznání, co by bylo možné změnit, aby nás opustil. Tyto informace mají velmi širokou škálu působnosti ať už obecně v našich vztazích, či jako korekce vlastního nevhodného chování. Tehdy dostáváme informaci, se kterou můžeme nějak naložit. V opačném případě je potřeba se o odblokování postarat, protože nevím jak vám, mě ale nebaví být chycena do zbytečného sebetrýznění. Někdy je to o tom, že si prozkoumám vlastní hranice, zdali jsou nastaveny zdravě, což znamená, jestli nejsou moc volné - propustně, nebo naopak tvrdé jako skála. Pokud je naše hranice vymezena nedobře, někdy se vztek stane trvalým rysem našich nálad, protože nám potřebuje dát prostor pro zotavení se, znovunastavení, ochraně. Jestliže i v této variantě na něj nedokážeme vhodně reagovat, máme tendence ho budťo vytěsňovat, nebo vybuchovat. Jak jistě chápete, ani jedna z variant není zdravá. Stud nás někdy tedy drží ze hry cílěně, protože my sami nejsme prostě dost silní na to, situace zvládat.
volně plynoucí stud není jako bourací koule, mírně vás upozorní. pomůže vám neříct nevhodnou poznámku, neporušovat drobná pravidla, i ta, která jste si stanovili sami - cvičit, nejíst sladké. Pomáhá nám cítít se sebevědomě a silně. Pomáhá nám nejednat impulzivně, abychom si pak museli něco vyčítat a cítit se špatně a slabě. Stud je velmi prospěšnou emocí, jen je třeba ho poznat a vnímat. Stud je velmi důležitá emoce pro naše zdravé já, protože nám umožňuje hluboké propojení s námi samotnými a upozornuje nás na to, že se chováme v rozporu s vlastní přirozeností. Stud je pomocník, ale jen tehdy pokud mu rozumíme a pokud ho nemáme zablokovaný. Vnucený stud často používáme při výchově dětí, manipulaci s ostatními lidmi, nebo když potřebujeme yískat převahu, protože se cítímě nejistí.
A nakonec ještě otázka, jak tedy vhodně reagovat na druhé lidi, pokud nám udělají něco, čím nám ublíží? Pokud vidím, že se u daného člověka neobjevil pocit studu - je totiž zdravé, pokud někomu ublížím, cítit pocit studu, v opačném případě se jednáo člověka který své emoce zdravě není schopne prožívat, mohu ho na tuto skutečnost upozornit, pokud ani tehdy nepřijde reakce lítosti či omluvy... no odpovězte si sami, zdali mít takového člověka ve svém okolí. Přiměřený pocit studu je v pořádku a je pro nás i lidi kolem zdraví. POkud ovšem osoba již pociťuje lítost, již není na místě pokračovat v kárání či upozorňování. Pro děti je v tomto případě napřiklad zdravé jim umožnist podílet se na stanovení trestu. Většina dětí autenticky pocituje svou lítost zcela přirozeně a proto bychom ji neměli deformovat neodpovídajícímí tresty, či zbytečným kázáním tehdy, když to již není na místě a dítě stud cítí. Naopak děti mají tendence vymýšlet nesmyslně tvrdé tresty za své pochybení a opět jsme to my, jejich rodiče, kteří by jim měli pomoci adekvátně vyhodnotit nápravu.
Pocit studu je špatně přijímanou emocí zejména proto, protože je nám od dětství vnucován autoritami. Primárně poučováním (často preventivním), či rovnou ponižováním. Přitom přirozeně jsem schopni stud pociťovat sami, pokud nám tento pocit, nebyl vlastně nevhodnou výchovou, zablokován. A to neplatí pouze o dětech, myslím, že mnoho z vás se s tímto vzorcem potkává i v dospělém životě. Je to vlastně cesta, která nikdy nekončí. Hodně se mluví o sebelásce, která je ovšem hodně povrchně uchopená. Ceste k sebelásce a respektu, vede hlavně skrze porozumnění a hlavně napojení na sebe sama. Pokud chceme cítít skutenčou svobodu, nemůžeme si dovolit být sami v sobě tak moc ztraceni.
MK
Vina i stud patří mezi emoce, které rádi vytěsňujeme, protože jsou pro nás rovněž nepříjemné a většina lidí je má spojené pouze s negativními situacemi a hlavně se při nich zkrátka necítí dobře Nicméně stejně jako všechny ostatní emoce, i tyto dvě nám mohou být nápomocny tehdy, pokud se jimi nenecháme zavalit a budeme rozumět tomu proč a kdy se objevují. Víte to? Já to totiž nevěděla dlouho.
V první řadě je nutné odlišit samotnou vinu od studu. Stud je emoce, která se spouští tehdy, když víme o nějakém svém pochybení. Vina samotná je spjata s okolnostmi, dle zákona například můžete být vini či nevini. Na tomto místě bychom tedy měli mluvit o emocionálním stavu a to pocitu studu jakožto ekvivalentu ke slovu vina, který je ve společnosti skloňován ve stejných situacích.
Pocit studu se tedy pro nás může stát vnitřním kompasem, který nás ochrání před chováním, které pro nás z nějakého důvodu není výhodné. Samozřejmě stud má obrovskou moc v tom, že nás dokáže zcela zahltit a vyřadit z provozu. zaskočit nás. No nadarmo se říká, že s pocity viny se bojuje nejhůře. NO a aby se nebojovalo, jestliže vina vlastně není emocionální stav, pak si nikdy nemůžeme najít odpovědět na to, proč jí cítíme.. Za co se stydím už se dá odpovědět snáze. A pokud znám odpověď, najednou můžu i něco dělat. A děsivá bezmocnost pocitu viny najednou ztrácí svoji moc. Najednou se ze začarovaného kruhu stává přímka. Přímka, která má začátek, ale hlavně mí konec.
Pocit studu nám dává tu výhodu, že díky němu můžeme ovlivňovat své chování. Jeho vnímání a respektování nám umožňuje vystoupit z postoje, kdy se nejsme schopni udělat změny v chování, za které se stydíme. Právě pochopení toho, že se za něco konkrétního stydím je už v podstatě zcela odlišné od pouhého: "cítím se provinile". Pokud jsem tedy vina, měla bych hledat informaci za co se stydím, abych tyto pocity mohla využít sama pro sebe a korigovat své chování. Bohužel se již často necháme zatáhnout do posuzování sebe sama, až nakonec zcela přijmeme nálepky, kterými naše chování bylo označeno. Zvnitřníme si a přijmeme obsah nálepky - kuřák, fŇukna, zkrachovalec, až se nakonec opravdu stane součástí naší identity. Sami si tímto posilujeme pocity studu. Jakmile ovšem toto přijmeme, je už velmi těžké měnit své návyky a vlastně i život.
Naopak dobře prožívaný a přiznaný stud nám pomůže nejenom v tom, aby jsme žili v souladu s pravidly, ale hlavně s tím, abychom mohli prožívat pravdivou sebeúctu a pocit vnitřní spokojenosti. I díky tomu, že se uchráníme před jednáním, které je v rozporu s naším prožíváním. Na to jsme totiž experti, chovat se často tak, že je to v rozporu s námi samotnými.
Pokud nerozumíme tomu, co nám náš stud říká a považujeme ho za nepřítele, snadno pak podléháme okolnímu světu. Neschopnost ustálit se ve svém názoru, narušené sebevědomí. Přebíráme slova, která slýcháme od druhých a přijímáme je uměla jako dogma - musím být taková a taková, aby mě lidi měli rádi, hodní lidí se takto nechovají, pujdeš do pekla, ubližuješ mamince. To jsou všechno slava, která hodně bolí co? Taky je znáte? Tenhle stud ale není váš, ten vám vnucuje vaše okolí, často bohužel i v dobré víře, že vám pomáhají.
Jak poznáte zablokovanou emoci studu? Hlavně tehdy, pokud vám pocit provinění nepřináší žádnou informaci, poznání, co by bylo možné změnit, aby nás opustil. Tyto informace mají velmi širokou škálu působnosti ať už obecně v našich vztazích, či jako korekce vlastního nevhodného chování. Tehdy dostáváme informaci, se kterou můžeme nějak naložit. V opačném případě je potřeba se o odblokování postarat, protože nevím jak vám, mě ale nebaví být chycena do zbytečného sebetrýznění. Někdy je to o tom, že si prozkoumám vlastní hranice, zdali jsou nastaveny zdravě, což znamená, jestli nejsou moc volné - propustně, nebo naopak tvrdé jako skála. Pokud je naše hranice vymezena nedobře, někdy se vztek stane trvalým rysem našich nálad, protože nám potřebuje dát prostor pro zotavení se, znovunastavení, ochraně. Jestliže i v této variantě na něj nedokážeme vhodně reagovat, máme tendence ho budťo vytěsňovat, nebo vybuchovat. Jak jistě chápete, ani jedna z variant není zdravá. Stud nás někdy tedy drží ze hry cílěně, protože my sami nejsme prostě dost silní na to, situace zvládat.
volně plynoucí stud není jako bourací koule, mírně vás upozorní. pomůže vám neříct nevhodnou poznámku, neporušovat drobná pravidla, i ta, která jste si stanovili sami - cvičit, nejíst sladké. Pomáhá nám cítít se sebevědomě a silně. Pomáhá nám nejednat impulzivně, abychom si pak museli něco vyčítat a cítit se špatně a slabě. Stud je velmi prospěšnou emocí, jen je třeba ho poznat a vnímat. Stud je velmi důležitá emoce pro naše zdravé já, protože nám umožňuje hluboké propojení s námi samotnými a upozornuje nás na to, že se chováme v rozporu s vlastní přirozeností. Stud je pomocník, ale jen tehdy pokud mu rozumíme a pokud ho nemáme zablokovaný. Vnucený stud často používáme při výchově dětí, manipulaci s ostatními lidmi, nebo když potřebujeme yískat převahu, protože se cítímě nejistí.
A nakonec ještě otázka, jak tedy vhodně reagovat na druhé lidi, pokud nám udělají něco, čím nám ublíží? Pokud vidím, že se u daného člověka neobjevil pocit studu - je totiž zdravé, pokud někomu ublížím, cítit pocit studu, v opačném případě se jednáo člověka který své emoce zdravě není schopne prožívat, mohu ho na tuto skutečnost upozornit, pokud ani tehdy nepřijde reakce lítosti či omluvy... no odpovězte si sami, zdali mít takového člověka ve svém okolí. Přiměřený pocit studu je v pořádku a je pro nás i lidi kolem zdraví. POkud ovšem osoba již pociťuje lítost, již není na místě pokračovat v kárání či upozorňování. Pro děti je v tomto případě napřiklad zdravé jim umožnist podílet se na stanovení trestu. Většina dětí autenticky pocituje svou lítost zcela přirozeně a proto bychom ji neměli deformovat neodpovídajícímí tresty, či zbytečným kázáním tehdy, když to již není na místě a dítě stud cítí. Naopak děti mají tendence vymýšlet nesmyslně tvrdé tresty za své pochybení a opět jsme to my, jejich rodiče, kteří by jim měli pomoci adekvátně vyhodnotit nápravu.
Pocit studu je špatně přijímanou emocí zejména proto, protože je nám od dětství vnucován autoritami. Primárně poučováním (často preventivním), či rovnou ponižováním. Přitom přirozeně jsem schopni stud pociťovat sami, pokud nám tento pocit, nebyl vlastně nevhodnou výchovou, zablokován. A to neplatí pouze o dětech, myslím, že mnoho z vás se s tímto vzorcem potkává i v dospělém životě. Je to vlastně cesta, která nikdy nekončí. Hodně se mluví o sebelásce, která je ovšem hodně povrchně uchopená. Ceste k sebelásce a respektu, vede hlavně skrze porozumnění a hlavně napojení na sebe sama. Pokud chceme cítít skutenčou svobodu, nemůžeme si dovolit být sami v sobě tak moc ztraceni.
MK
Komentáře
Okomentovat